Tomáš Bernhardt: Ruce u Bartoloměje účinkovaly na lidi jako ježek v kleci na zdi Stínadel

Bývaly doby, kdy umělecké dílo bylo mnohem podstatnější než autor. Ale svým způsobem je to tak i dnes, jenom to není na první pohled úplně patrné. Dobový věhlas autorovi nemusí být nic platný. Pokud jeho výtvory po čase zapadnou prachem a zapomněním, zmizí i on. Naproti tomu obraz nebo socha neztrácí na ceně jenom proto, že se o jejich tvůrci ví málo nebo nic.

Tajemství středověkých mistrů a Rychlých šípů

Karlštejnské obrazy Mistra Teodorika patří k národnímu bohatství, ačkoli o něm samém máme jen pár úředních zmínek. Z některých malířů se nezachovalo ani jméno, a tak musíme používat jména pracovní, jako například Mistr vyšebrodského cyklu nebo Mistr litoměřického oltáře. Je to sice jen takové pojmenování z nouze, ale řekněte, jestli nepůsobí tajemně až romanticky. Autor ustoupil zcela do pozadí a o to větší prostor ponechává fantazii při přemýšlení o svém díle. To třeba takový Karel Škréta taky nemaloval špatně, fantazii ale podněcuje mnohem méně. Každý přeci ví, že to je ten, jak má v Plzni ulici, tam co je krajská hygiena. Tím jsou otázky spojené s jeho existencí do značné míry vyřešeny a zbytek nám poví wikipedie, když to náhodou bude třeba.

O významu tajemna věděl svoje také Jaroslav Foglar, abych použil nějaký příklad, který je dnešku bližší. Stvořil svět, který je jakoby na dosah, důvěrně známý, a přitom tonoucí v mlze. Jeho detaily důsledně tajil a celý život odolával naléhání prozradit, co přesně bylo vzorem pro Stínadla, Druhou stranu a další reálie jeho rychlošípáckého cyklu. A dobře udělal. Tajemství spojené s jeho knihami je dodnes podstatnou složkou jejich kouzla. Nevíme, kde se ta místa nachází, a nacházet je proto můžeme všude, ale především v sobě. Kdyby Foglar své mlčení porušil, mohli bychom se sice jezdit dívat tam, kde zachránil Jindra Hojer Mirka Dušína a Jarku Metelku před Černými jezdci nebo kde bydlela stará Jeremiáška, ale to dráždivé kouzlo by se ztratilo.

Hřbitov, jezero, zpupní radní

Proč o tom mluvím? Také jsme tu teď několik týdnů měli drobné umělecké dílo, které svou tajuplností provokovalo mnoho otázek a výkladů. Když se v Plzni koncem listopadu objevily kovově vypadající ručičky drápající se z dlažby u katedrály, účinkovalo to na některé lidi podobně, jako když kdysi ve Stínadlech kdosi namaloval na zeď ježka v kleci. Kdo to udělal? Co to znamená? Jak to, že si nikdo nevšiml instalace? Proč se to objevilo právě u tzv. Ošahánka, kam si chodí lidé dotykem na ohmatanou hlavičku andílka přivolávat štěstí?

Někdo si vzpomněl, že tady kolem Bartoloměje býval hřbitov a nejbližší část kostela je vlastně pohřební kaple. Jinému to mohlo být připomínkou minulosti, plzeňské historie, která je obsažena v domech všude kolem a která se k nám takhle vztahuje. Někdo další zas přišel s tím, že někde snad slyšel pověst o jezeře pod kostelem. Dokonce zřejmě vznikla jedna pověst nová. Stručná historka o tom, jak kostel stínil sluneční hodiny na radnici, až je představitelé města nechali zrušit, byla rozšířena o vyprávění, kterak prý radní nejdřív chtěli nechat posunout kostel. Při pokusu o tento zpupný čin však kdosi zahynul a to prý mají ty ruce připomínat. Sice z toho až příliš trčí moderní doba, která už jednak takové věci umí technicky zvládnout, jednak nemá cit pro symboliku posvěceného místa, s kterým se prostě hýbat nedá. Ale to je vedlejší. Důležitý je prostor pro fantazii, který tato drobná plastika otevřela svou nejednoznačností a tajemnými okolnostmi vzniku.

A je po dohadech

Pak následovala ústa v dlažbě u divadla a stopy u synagogy. Jejich výklad byl snazší, ale možnost vztáhnout ty stopy na schodech ke konkrétnímu datu transportů zdejších židů do Terezína zas provokovala ke snaze najít nějaký podobně konkrétní výklad u ostatních plastik.

Díky, nebo možná spíš vinou pátrání kolegů z televize Seznam a rozhlasu už víme, kdo je autor těch tlapiček, ťapiček i tlamiček. Také víme, jaký jim dal význam a podle koho je odlil. Jako historik bych měl mít radost, ale je mi trochu líto toho ztraceného tajemství.

Nicméně autorovi Lukáši Řezníčkovi děkuji za těch několik týdnů prostoru pro fantazii. A svůj soukromý výklad symboliky jeho plastik si vzít nedám. Konec konců autor není úplně vždycky nejlepším vykladačem svého díla.