Tomáš Bernhardt: Špatnému učiteli osnovy nepomohou, dobrého nezastaví

23. září 2013
Publicistika
Studenti (ilustrační foto)

„Špatnému učiteli osnovy nepomohou, dobrého nezastaví“ – o tom a také o významné konferenci, která proběhla minulý týdne v Plzni, je dnešní fejeton Tomáše Bernhardta.

Před třemi nedělemi začala škola a minulý týden se v sále Západočeského muzea v Plzni konala dvoudenní konference na téma „Rukopisná kultura raného novověku“. Že nevidíte souvislost? Pokusím se ji trochu objasnit.

Na samém začátku 90. let jsem na přednáškách z moderních dějin ve druhém patře pražské filozofické fakulty občas přemýšlel o tom, jaké to muselo být báječné, ta tak zvaná Gollova škola, historický směr, který ovlivnil dějepisná bádání celé 1. poloviny 20 století. Jaký charismatický učitel asi musel být sám Jaroslav Goll. A ti úžasní studenti a pozdější velikáni historické vědy – Krofta, Pekař, Šusta, nakonec i ten Nejedlý. Vzdělávat se v takové společnosti, diskutovat na seminářích i v kavárnách, to muselo být něco.

Při tom nostalgickém pohledu do minulosti mi ušlo, že něco podobného právě vzniká jen o dvě patra níž. Profesor Alexandr Stich, který konečně po letech nemilosti mohl začít učit, pořádal ve své tmavé, zakouřené a knihami a papíry zavalené pracovně seminář věnovaný mj. barokní a obrozenecké literatuře, kultuře a jazyku. O tom všem dovedl přednášet s takovým zápalem, ale zároveň i humorem, že posluchači bylo po pár minutách divné, jak mohl dosud žít bez vzrušující a napínavé problematiky barokních mluvnic či slovníků nebo bez znalosti tak zajímavého žánru, jako byla velká barokní kázání.

Nadšení je pěkná věc, vědecká práce však musí stát na solidních základech znalostí a faktů. To byl v té době trochu problém. Dosavadní bádání zaměřovalo pozornost spíš na období rozkvětu české kultury, tedy především na dobu před Bílou horou a na národní obrození. Doba mezi tím byla obecně považována za úpadkovou, kdy čeština postupně prohrávala boj s germanizací. Co se v tom období dálo s jazykem a literaturou a jestli náhodou už někdy tehdy nevznikaly předpoklady pro pozdější rozvoj obrození, to bylo tak trochu nejasné. Pravda, i středoškoláci znali Balbína, vysokoškoláci by přidali Pešinu a snad Krugeria, vysokoškoláci z Plzně možná i Tannera a těm přemýšlivějším by přišlo zajímavé, že to byli většinou jezuité. Ale všechno to byly spíš jen takové útržky. Chyběla vydání literárních děl, chyběla evidence a zpřístupnění pramenů, jejich soustavné studium.

V okruhu kolem Alexandra Sticha a jeho tehdejšího doktoranda Jaromíra Lindy, v jejich seminářích a pod jejich vedením vznikaly edice textů, o nichž sice literární věda věděla, ale které nebyly přístupné v moderních vydáních. A začala zde série projektů zaměřených na soupis rukopisů daného období uložených v muzejních sbírkách. Těch je totiž deset tuhle a šedesát támhle, v souhrnu však představují soubor o tisících exemplářů, důležitý pro poznání tehdejší běžné jazykové kultury i každodennosti. Pro úspěch projektu byla od počátku klíčová spolupráce se studenty. Ti si tu mohli jednak něco málo přivydělat, hlavně se jim ale dostalo bezprostředního kontaktu s historickým materiálem a jejich studium přestávalo být pouhým memorováním převzatých informací. Celkem se jich na soupisech podílelo více jak 120. Nebyla to ale jen práce, která studenty s granty pojila. Spolu se svými učiteli chodili na pivo či na kafe, hráli volejbal, jezdili na kole. Zásadní význam měla pravidelná setkání na konci léta v Žinkovech u Panušků, kam profesor Stich jezdíval na letní byt. Idylická krajina, klid babího léta, kuchařské umění Heleny Fröhlichové, debaty odborné i jen tak o životě, to vše spolupůsobilo při vytváření sítě přátelských vazeb, které trvají navzdory tomu, že profesor Stich před deseti lety zemřel a Jaromír Linda zhruba stejně dlouho působí na univerzitě v Bělehradě. Co víc, jimi založené projekty trvají a někdejší studenti už vychovávají studenty vlastní. A tak mnozí z těch, kdo na letošní plzeňské konferenci o raně novověkých rukopisech přednášeli výsledky svého bádání, se teprve učili číst nebo si dokonce šlapali na vytahané punčocháče v mateřské škole, když kdysi ve Stichově špeluňce toto vše začínalo.

Jaká z toho plynou poučení? Naprosto banální. Ať jsou osnovy jakékoli, vždy je klíčové setkání s učitelem, který umí nadchnout. Špatnému učiteli osnovy nepomohou, dobrého nezastaví. Vzdělávání je zábavné zejména v přátelském prostředí. A nalézt inspirativní prostředí můžeme třeba někde blízko, možná jen o dvě patra níž, stačí jen hledat. Ano, není to nic, co by nevěděl už Komenský, ale pořád je to aktuální.

Spustit audio
autor: Tomáš Bernhardt