Tomáš Bernhardt: Už zase obrana tradic

Už jsem si skoro myslel, že volání po obraně tradic už trochu opadlo. Ale možná to bylo jenom tím, že jsem na pár dní vysadil noviny a v běžných hovorech se tohle téma tolik nevyskytuje. V Právu jsem teď narazil na rozhovor, který se opět točil kolem toho, že Evropa svoje křesťanské tradice ztrácí.

Otčenáš a zeleninový salát

Pobavila mne u toho představa, jak by se asi zakladatelé Práva lidu, ti dávní socialisté z doby mocnářství divili, že po sto letech se na stránkách jejich následovníka někdo strachuje o něco z jejich pohledu tak zpátečnického, jako jsou křesťanské tradice. Ale co by. Internetový server Svobodné fórum mne poučil o průzkumu, který ukázal, že Češi nejsou až tak ateističtí, jak se říká. Půlka z nich se aspoň někdy modlila, dvě třetiny si myslí, že některá přikázání z Desatera mají význam i pro dnešek.

Pravda, tři čtvrtiny dotázaných nečetly Bibli, ale Otčenáš znají celé dvě pětiny respondentů. No sláva, křesťanské tradice jsou zachráněny. I když zůstává drobná pochybnost, že podobnou interpretací by bylo možné dojít k závěru, že většina Čechů jsou vlastně vegetariáni, protože značná část z nich nejí některé druhy masa a alespoň jednou za rok si dá zeleninový salát.

Delikty a restituce – a náhle obrana křesťanství

Současná uprchlická krize, která staví před vážné problémy Evropu, ale u nás je pořád hlavně krizí mediální, nám může být vlastně docela užitečná. Nastavuje nám zrcadlo, v kterém se vidíme způsobem, jaký jsme neočekávali.

Po dlouhých letech, kdy převládala chuť udělat za historií tlustou čáru a začít znova od čistého stolu, po neméně dlouhých letech, kdy stále klesal počet lidí hlásících se k nějaké formě křesťanství, a církev se objevovala ve zpravodajství hlavně v souvislosti se sexuálními delikty a s restitucemi, se tu najednou objevilo volání po obraně křesťanských tradic. A nebyla k tomu třeba ani nějaká bouře, stačily trochu tmavší mraky na hřebenech pohraničních hor.

Karel IV u národa vítězí

Před nějakými sto třiceti lety začala dlouhá diskuze vedená mnoha historiky, publicisty, politology a jinou kavárnou, která se točila kolem toho, jaký je smysl českých dějin. Mnozí diskutující se snažili najít jednoduchou jasnou odpověď, což byla asi škoda. Ani jsme se však nenadáli, a mohli bychom se tázat zase. Po těch dlouhých dávných polemikách, chceme sáhnout po nějakých tradicích, ale mezi prsty zůstávají jenom neurčité cáry nebo rovnou kýč.

Jen si vezměte, že před léty vyhrál soutěž o největšího Čecha dávno mrtvý císař Karel IV., aniž by kohokoli rozptylovalo, že to byl tak trochu taky Francouz a Němec a že vedle Prahy dost času trávil třeba v Norimberku. Ale není divu. Kdyby se Karel nestaral o vlastní PR a nepojmenoval po sobě univerzitu, most a pár hradů či měst, kdyby nesepsal vlastní životopis, nevěděl by o něm vlastně nikdo nic. Není o něm žádný pořádný román, žádný pořádný film nebo seriál.

Když Masaryk na začátku 20. století pátral po duchu jednotlivých národů, snažil se je pochopit skrze jejich národní literaturu. Jak by se asi dopátral pomocí této optiky zjištění, že většina národa považuje za největšího Čecha právě Karla IV.?

Plzeň se ošklíbala nad kacíři, pak povolala Alše

Jenže tradice nevyroste přes noc v květináči za oknem. Navíc je to taková divná věc. Dokáže být pevná, že se o ni lze opřít, ale také fluidní a neurčitá, neboť každý ji vnímá jinak, a navíc se různě proměňuje. Někdy člověka může nést, jindy ho svazuje a omezuje. Dokáže sjednocovat, ale také rozdělovat. A zvláštní problém nastává tehdy, když se ji někdo pokouší vtěsnat do ohrádky: Tohle je ještě správná tradice, a tohle už je zrada zaprodanců.

Není to nijak nový zvyk a Plzeň je toho pěkným příkladem. Bývala neochvějně katolickou baštou a dodnes se pyšní papežskými klíči v erbu a heslem In hoc signo vinces, V tomto znamení zvítězíš. Dlouhá staletí se ošklíbala nad kacíři a slavila Nový svátek na památku osvobození od husitů. V 19. století to najednou přišlo zdejším měšťanům málo české, svátek zavrhli, pojmenovali ulice po hereticích a nechali si je od Alše vymalovat na své domy.

Teď bude zrovna výročí dobytí Plzně Mansfeldem. Velitele stavovského vojska, který město přivedl zu grunt, toho zná každý, ale skoro nikdo si nevzpomene na obránce Dornheima nebo Zelendera z Prošovic.

Byla to zásadní změna místní tradice, ale nebyla poslední. Přitom má-li tradice plnit sjednocovací úlohu, musí se v ní setkávat a snášet rozdílné pohledy. V českém kontextu k ní musí patřit husiti i katolíci, Masaryk i stařičký mocnář, socialisté i konzervativci, ba dokonce Češi i Němci. Musí unést různost a nesmí se každých čtrnáct dní měnit.