Tomáš Bernhardt: Viktorka za jeden gól vyfasuje částku, která se blíží prostředkům města vynaloženým na město kultury

Nad Plzní se rozprostřela klidná a ospalá nálada hlubokých prázdnin a sezóny dobře uzrálých okurek. Pozornost poutají hlavně pouliční koncerty, případně zápolení zdejší Viktorky o postup do milionářské soutěže, jak se někdy říká Lize mistrů; bůhví proč, když se v ní vlastně z perspektivy české koruny točí miliardy. Když si pak člověk večer pustí zprávy, napadne ho maně, že ten ospalý prázdninový klid je vlastně dar a měl by za něj být vděčný.

Vzpomeneme-li si ovšem na loňský rok, dostaneme trochu jiný obrázek. Tehdy zrovna vrcholil projekt hlavního města kultury. Všude plno lidí, náměstí křižovaly skupinky turistů s průvodcem v čele, jedna kulturní akce střídala druhou. Dobrý nápad byl nakonec i ten budník na náměstí, kterému se říkalo světácky meeting point, ale byl opravdu dobrý, když jste si potřebovali dát s někým sraz nebo si někam koupit lístky. Krom toho byl z jeho střechy pěkný výhled na náměstí.

V čem je ten rozdíl mezi letoškem a loňskem, ptáte se?

Nuže, tak nějak právě v těch penězích (krom chladného léta, ovšem). Jak se blížil klíčový rok zmíněného projektu, příspěvky na kulturu pomalu rostly, až nakonec dosáhly vrcholu právě v roce 2015. V současné době prožíváme antiklimax, kdy se prostředky vyčleněné pro tuto oblast vrátily na úroveň před začátkem projektu, nebo dokonce lehce pod ní. Vědělo se, že to tak bude a nyní je zajímavé sledovat efekt tohoto propadu, který je skutečně značný.

V loňském roce, který byl ovšem mimořádný, poskytlo město dotace na kulturu ve výši přes 180 milionů korun, z toho více jak 120 milionů šlo právě společnosti EHMK 2015. Letos to není ani třetina, „jen" něco přes 54 milionů. Právě probíhající Živá ulice musí vystačit také zhruba s třetinou peněz oproti loňskému roku.

Bylo by fajn, kdyby jeden z výsledků onoho kulturního roku byl tento: aby si lidé dobře zapamatovali, jak je pěkné, když se pořád něco děje a veřejný prostor v centru města je plný lidí, místních i přespolních, kteří jím jenom neprobíhají ke svému autu, aby pak odjeli kamsi na periferii. A také že skutečně může platit poučka o penězích investovaných do kultury, které se pak vrací někudy jinudy. A není to jen otázka finanční návratnosti. Projeví se to v příjemném veřejném prostoru, v dobrém renomé města, v tom, že sem lidé rádi a opakovaně jezdí.

Připadají vám ty miliony na kulturu jako nepředstavitelné částky?

Ale když už jsem zmínil v úvodu tu Viktorku: díky tomu, že se kdesi v Azerbajdžánu jeden její fotbalista jednou trefil do brány domácích, vyfasoval tento oddíl částku, která se v podstatě blíží prostředkům, jež město vynaložilo na kulturní dotace v loňském, a - jak jsme již řekli - výjimečném roce. A jestli teď Viktorka postoupí přes Bulhary, přistane jí na účtu tolik korun, že by za to šlo postavit skoro půlku budovy pro stálou expozici Západočeské galerie.

Ne že bych to té Viktorce záviděl. Jsou už to taková pravidla a ona z nich může profitovat, když to dokáže. Ale přijde mi zvláštní, kolik peněz se protočí v něčem, co je sice vzrušující, ale tak efemérní, že za dva roky po tom kromě skalních fandů klubu skoro neštěkne pes. Je to jen taková pěkná pěna tančící na hladině dneška. Teď se jí všichni obdivují a mají z ní radost, ale zítra ji nahradí zase jiná a pozítří ještě jiná... a tak pořád až do konce lidského času.

Znovu chci zdůraznit - ty vyhrané peníze Viktorce nezávidím, jen mi přijde zajímavé, jak v některé sféře nám ten kolotoč milionů přijde normální, zatímco v jiné je leckdo ochoten považovat je za vyhozené z okna. Jak pravil kterýsi krajský politik, jehož jméno i partaj jsem šťastně zapomněl: kvůli těm třem stovkám lidí, co by do té galerie chodili, ji teda stavět nebudeme.

Jenže, když tak koukám na ty turisty, co bloudí náměstím a hledají, kam v letošním sychravém létě zajít, právě taková galerie by mohla být jednou z atrakcí, kvůli které by sem mohli přijíždět. Naznačuje to loňský úspěch výstav Trnky a Lindauera. Teď se můžete v Masných krámech až do 18. září obdivovat Tichému, Štýrskému, Toyen, Čapkovi, Špálovi, Fillovi, Muzikovi, Zrzavému a dalším. To jsou autoři, jejichž obrazy se prodávají za miliony a galerie má velmi pěknou sbírku jejich děl. Ta ale poputuje zase do depozitáře a už ji jen tak neuvidíte. Není ji totiž kam pověsit.