Třikrát a dost!

Rozehrávka čtvrtfinále nás dostala do situace, kterou neznáme. Nikdy se totiž nestalo, aby Plzeň první zápas play off na domácí půdě prohrála (myslí se samozřejmě první zápas celé série). Slouží Strakovu sboru ke cti, že se z toho otřepal a nedopustil opakování loňského semifinálového dvojzápasu hrůzy. Myslím ale, že v pátek bezprostředně nebylo mnoho těch, kteří by si vsadili na srovnání série.

A já taky ne. V pátek jsme přišli do zařízení a asi pět minut na sebe bez hlesu civěli. „Nějak nám došly slova,“ zahájil opatrně přítel Inženýr. „Jedny Dobřany,“ sdělil jsem paní pikolíkové, jen aby se něco řeklo (Někdy příště, dodají příznivci skupiny Katapult). Dvojí význam objednávky mi došel až později.

Byl to hrozný zážitek, pokračování nočních můr loňské play off s Brnem. Třikrát 0:1 a dost! Litvínov do zápasu vletěl, jako by byl na speedu, žluté a černé byl plný led, všude byli dřív. Poměr střel myslím příliš nevypovídal o poměru sil. Náš největší otazník zachytal dobře, i když tam měl asi dva momenty, u kterých s přáteli s oblibou říkáme – poté, co přejde první záchvěv hrůzy – že „to bylo z pardubické líhně“, resp. „to by ani Dušan nevymyslel“. Bohužel, jeho usilování přišlo zcela vepsí. Jeví se jako naprostý paradox, že jsme jednou za uherák tak štědře zásobeni přesilovkami, a zrovna v nich shoříme jak papír.

Na druhý zápas jsem nemohl. Znáte takové ty momenty, kdy přijde návštěva, vy se jí věnujete, ale co můžete, odskočíte do vedlejší místnosti civět na onlajn. Pak se odkopete, když, vydávajíce skřeky, jste otázáni, co vám proboha je. A tak jim zvěstujete veškerenstvu zprávu o vítězství, která veškerenstvo obvykle vůbec nezajímá. Člověk je za něj samozřejmě rád, ale zároveň si v souladu s klasickou židovskou anekdotou říká: „Jestli ty jim, Sáro, nenosíš smůlu“.

Viděno s odstupem: bylo to lepší, nebylo to ideální. Zdálo se mi, že Litvínov v závěru trochu odešel: doufám, že zdání neklame. Škodovákům patří dík za zjevné nasazení a zuřivé odhodlání odvrátit katastrofu. Blahoslavení srdnatí, neboť oni semifinále dojdou. A možná ještě dál.

Padlo tu slovo přesilovky. V prvním zápase byl poměr vyloučených na ligové poměry dost neuvěřitelný, obvykle se rozhodčí snaží, aby to bylo víceméně fifty fifty. Jenže ona to byla dost relativní výhoda. Některé výhody anulovalo pohotové vyloučení v rozehrané přesilovce, některé byly takové kompenzačky. Úplně nejflagrantnější to bylo v okamžiku, kdy Dvořákovi drblo a cestou z trestné skočil po Martynkovi. Trest za to zatmění nenapadali ani nejortodoxnější členové jeho fanklubu, ale 5+do konce bylo naprosto přepálených. Vzápětí si to uvědomili i kostýmovaní lidé nazývaní jako rozhodčí, a tak se z toho dvěma šikovnými verdikty vyvlíkli. Že to nebyl jediný moment – a jaká bramboračka z toho vznikla – je nabíledni.

Pytel sporných verdiktů a zákroků na hraně odpovídá povaze zápasů. Že se bude série řezat, se muselo čekat. Páně Trávníčkovo kolínko, které předvedl minutu před koncem zápasu, bylo ovšem zcela přes čáru. Bohužel, my, co už jsme moc velcí kluci na kult osobnosti tohoto pána, nejsme překvapeni. Ono už je to takové.

Jak se dalo čekat, křehký mír vydržel zápas, maximálně dva (čo som vedel, čo som predpokladal, řekl by velký Gabo Zelenay). Protivník dělá před přesunem série na sever dusno, a chutě, po vlachovsku skuhrá na sprostou hru Plzně a domnělou tlačenku, kterou jí lidé v pruhovaném údajně poskytují. Vzhledem k jednomu z úhlavních skuhralů dalo by se říci, že soupeř brejčí. Jen brejč, brejč, uleví se ti.

Je to válka. Zajatci se neberou, oplatky se pečou.