Udržitelný rozvoj po dvaceti letech
Pohybujete se často v oblasti Sudet a přemýšlíte o jejich osudu? Možná vaše úvahy doplní dnešní fejeton Aleny Zemančíkové. Je jakousi bilancí poměrů v západočeském pohraničí dvacet let po listopadovém převratu v roce 1989.
O západočeském pohraničí, nazývaném také Sudety, se obvykle moudře říká, že jeho problém je v tom, že lidé tam nemají kořeny. Protože jsem v tom kraji prožila většinu života, zajímalo mě, co to znamená a od kolikáté generace už člověk o sobě může říci, že už ty kořeny má.
K výročí Listopadu 1989 byl ve spolupráci s jednou saskou nadací uskutečněn orálně historický průzkum v Chebu a v Plavně. Orálně historická metoda znamená, že historik nechá volně vyprávět pamětníky, neopravuje je, ani když dělají chyby, protože se zajímá o jejich vzpomínku a jejich prožitek velkých událostí. Z průzkumu vyjde kniha, ale ještě než se tak stane, měla jsem možnost vyslechnout výpovědi účastníků listopadové revoluce z Chebu. Pokud jde o ty kořeny, pět z osmi zpovídaných se v pohraničí už narodila.
Vlivem politických poměrů se z pohraničí v několika vlnách odcházelo: po roce 1948 protože přestalo být svobodným územím, po roce 1968, protože zvítězily stranické sekretariáty a nedalo se tu pracovat v oboru, po roce 1989 pryč z životního provizória za definitivním řešením. Ve stejných dobách ovšem také lidé přicházeli: po roce 1948 na umístěnky pracovat a také z trestu, po roce 1968 za bydlením, které tu bylo dostupné, a také z trestu, po roce 1989 za podnikáním a turisty nezkaženou přírodou.
Zpustnutí venkova v pohraničí zavinila víc kolektivizace a hraniční pásmo než nedostatek tradic. Zchátralost měst způsobily víc dotace do stavby sídlišť než nedostatek smyslu pro historii. Můžeme se na to ale podívat i z lepší stránky - vesnice alespoň neztratily úplně svůj zemědělský ráz a města středověkou podstatu. Problém nebyl v tom, že lidé, kteří sem přišli, tu nežili po několik generací, problém byl v generální lži a nepořádnosti, která se podepsala i na městech a obcích v hlubokém vnitrozemí.
Západočeská pohraniční města mají bohatou historii, úzce propletenou s dějinami českého království i západní Evropy. Jsou to dějiny náboženské, politické, hospodářské a průmyslové. Kdo je pochopí a spojí s nimi i svůj vlastní osobní příběh, začne se v kraji cítit doma, protože mu začne rozumět. Tak, jak to vypráví karlovarský archivář, původem z Horního Slavkova.
Po roce 1989 jsme na chvíli uvěřili tomu, že pořádek se nejlépe zjedná tím, že všechno bude mít soukromého vlastníka. Mysleli jsme, že o vlastní majetek se člověk stará. Pak přišla vlna privatizačních podvodů a ukázalo se, že vlastní majetek může sloužit prostě jenom ke spekulaci s úvěry a dotacemi. Ukázalo se, že v současném globalizovaném světě má řada lidí své kořeny v hloubi svého bankovního účtu. Má-li se něco pozdvihnout z trosek, je třeba vědět, k čemu je toho zapotřebí. A znát potřebu kraje znamená rozumět jeho minulosti a mít vizi budoucnosti. A když je vize, je i vůle k udržitelnému rozvoji. A je-li rozvoj udržitelný, nezhatí ho jen tak nějaká krize.
V roce, kdy přemýšlíme o dvaceti posledních letech po listopadovém převratu, by bylo dobré mít to vše na paměti.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
