Vedrobití
Horka jsme si užili v posledních dnech dost a dost. I když nás vedra už tolik netrápí, vrací se k nim ve svém fejetonu Jiří Tomáš Blažek.
Vedrobití. Divné slovo? Ale ne. Hromobití se nedivíme, krupobití je pro slovníky také normálním pojmem, takže proč ne vedrobití, říkám si. I vodobití bylo by pro popis pořádného slejváku vhodným výrazem, ale ani to není používané. Slejvák je lepší než vodobití, rozhodně je to případnější vyjádření toho, že jsme zaléváni slévajícími se proudy vody, voda nebije, nezmlátí nás. U krupobití je to jasné, to nám umí nadělit takový nášup, takovou nakládačku, jako pořádná vesnická bitka na májové zábavě. Hromobití není úplně přesné, alespoň co do podobnosti s bitím krup, ale hodiny také bijí, a ne nás. V přeneseném smyslu slova sice často ano, ale není to nářez fyzický. Vedrobití bych zavedl. Nejsou to jednotlivé kroupy, ale je to stejně valchující ublížení, navíc trvá déle. Kroupy, to je demolice v řádech minut, ale vedro, to se táhne dny, někdy i týdny. Zrovna teď máme jeden takový teplý příběh za sebou.
Mezi krupo a vedrobitím je rozdíl, který můžeme přirovnat k rozdílu mezi bucharem a lisem. Zpracovatelé kovů uvádějí, že lis je účinnější, protože působí stálým tlakem a materiál nemá možnost se mezi jednotlivými rázy vracet zpět do podoby před ranou. Aspoň kousek vracet dovolí buchar. Lis to nedovolí, materiál je tížen, tlačen, prostě lisován do podoby, z které se už nevzpamatuje. Materiálem jsme zde my, lidé. Abych nezapomněl, tomu procesu při lisování se říká tečení materiálu za studena, ale nepovažuji to za přesné, protože ten kov se tím tlakem ohřívá zevnitř. My ne. My zvenku a jsme rádi, když si uvnitř udržíme horko těžko těch třicet šest pět. I tak se bortíme a měníme tvar. Rozhlédněte se na ulici, podívejte se na pláže. Na ulici jsou lidé menší. Nesesychají, jak by někoho napadlo vysvětlení švestkovým příměrem, naopak, stávají se zhusta i opticky šťavnatějšími, ale zmenšují se opravdu, což je proto, aby paprskům zmenšili přistávací plochu. To je na ulici, kdežto na plážích zabírají lidé místa víc. Na plážích se lidé záměrně roztékají do co největší plochy. A zde je také vedrobití správně, protože zde už jde o pomalý sice, ale dobře fungující sluneční buchar. Jako u bucharu se totiž lidský materiál po nějaké té ráně pootočí, aby nabídl ozónovou dírou dosud neudeřenou část své masy. Je to až neuvěřitelné, jak do daleka a do široka se člověk nechá rozkutat. Není to sice jako u zlata, kde z krychličky o hraně jednoho centimetru uděláte plíšek na jeden metr čtvereční, ale je to dost.
O vedrobití se proto biji, vedrobití se zastávám. Protože i když nám kroupy dokáží namlátit až do modřin, cítit se po krupobití můžeme i osvěženi, kdežto vedro nás i bez modřin dokáže udolat bez osvěžení a bez soucitu, doslova utlouci nás může a dělá to. Dnes už je to lepší, říkám si, ale cítím se jak boxer po prohraném mači. Modřiny ne, řekli jsme a napadá mě teď, že vedřiny ano. Takže přece jen osvěžení nakonec, i když. pozdě. Pro nás. Pro děti ne. A učitelé? Ti by mohli využít vedřin ku stávkám. A nebo stávkovat ve vedru o prázdninách. Ale to už by bylo dnešní povídání o úplně jiném bití a možná i o slámě.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
