Vlaková příhoda

15. duben 2009
Publicistika

Fejeton Aleny Zemančíkové má název Vlaková příhoda a jeho námětem je výchova čtyřletého dítěte jeho matkou. Možná, že ale ve skutečnosti jde spíš o výchovu nás, dospělých, čtyřletým klukem - rozhodněte sami.

Je neděle, jedeme vlakem z Ostrova nad Ohří napřed krásnou a pak měsíční krajinou přes Teplice, Bílinu, Ústí nad Labem do Prahy. Tato jízda je dlouhá a drahá, jede se vlastně oklikou, ale přesto tudy jezdím, kvůli vlakovým zážitkům. V autobuse člověk nic nezažije.

Cestování vlakem

Vlak je dost plný, ve Stráži nad Ohří nastoupí maminka s chlapečkem. Klukovi jsou asi čtyři roky, maminka je mladá, ale vypadá velmi seriózně. Chlapeček je Spiderman a my mu to hned pochválíme, tu jeho bundičku s kapucou a se vzorkem z pavučiny. Usadí se proti nám a hezky spokojeně spolu jedou domů od babičky. Kluk je hezké klidné dítě, žádný velký zlobič, a já myslím na to, jak je dnes už vzácné potkat rodiče s dítětem ve vlaku, protože skoro všechny rodiny už jezdí jenom autem. Chlapeček - už víme, že se jmenuje Daniel - má od babičky černý lesklý elektronický budík. Když se budík nařídí, píská - znáte přece ten zvuk. Maminka rozhodně nemíní dopustit, aby si Daniel pískal v kupé s budíkem, ale Daniel nemyslí na nic jiného. Maminka mnohokrát docela výhrůžně synkovi hru s budíkem zakáže, pak navrhne, že vyndá baterii, pak veřejně prokleje babičku, že vnoučkovi tak obtížnou hračku dala, pak rovnou řekne, že babičce vynadá hned, jak ji příště uvidí. Daniel ale nepíská, jen je na něm vidět, že by to hrozně chtěl, že by chtěl vyzkoušet, jestli i nám cizím lidem bude ten budík připadat taky tak zázračný. Postupně je na mamince vidět, že jí velmi záleží na tom, abychom si my, spolucestující nemysleli, že nevychovává své dítě dobře, takže ho začne napomínat i v jiných věcech - nesahej na to, nechoď ven, nechceš se napít, čokoládu ti nedám, byl bys špinavý, sundej si kapucu, není ti horko? Záleží jí na tom, aby kluk nezlobil nás spolucestující, ale ve skutečnosti už nějaký čas tím věčným napomínáním zlobí maminka. Chlapeček je úplně klidný, začne mi ukazovat krabičku a v ní malinkého umělohmotného pejska. Je to moc hezké a kluk je ohromně milý, krásně mluví, s pečlivou dikcí dobře vychovaného dítěte. Maminka je chvíli spokojená, usmíváme se na ni, odpoví úsměvem a v klidu odejde na toaletu. Chlapeček okamžitě sáhne do batohu, vyndá ten budík od babičky a se zářivým úsměvem se zeptá: můžu si jednou zazvonit?

Logo

No jasně, že může, všichni v kupé - i mládenec vyspávající sobotní diskotéku, i my dva s kolegou unavení z divadelní přehlídky, i studentka s nosem ve skriptech, i starší pán, čtoucí nedělní Blesk, všichni se rozesmějí a do toho smíchu zní jásavé pípání budíku od babičky. Pípání skončí, chlapeček Daniel schová budík do batohu a když se maminka vrátí do kupé, nevidí nic jiného, než zázračně proměněnou srdečnou skupinu rozesmátých cestujících a spokojeného synka. Je jí to trochu divné, protože neví, co se přihodilo, jen cítí, že její Daniel provedl něco hezkého, co zvedlo bdící oči od potištěného papíru a spící probudilo, je šťastná i pyšná na toho krásného kluka, sedne si na své místo, vezme si ho na klín a řekne: nechceš kousek čokolády, Danečku? A Daniel se podívá na nás a řekne: Nechceš? Zavrtíme hlavou, jako že ne, a on spokojeně jí svůj kousek, který mu maminka odlomila a vložila do papírového kapesníčku, aby se neulepil. Řeka Ohře vesele a bystře teče krajinou povrchových dolů a elektráren a já myslím na to, jaký má tahle vlaková příhoda hlubší smysl: třeba ten, že svou věc si člověk nejlépe vyřídí sám? Nebo ten, že své výchově máme víc důvěřovat, než ji demonstrovat? Anebo ten, že lidi nejvíc stmeluje společná drobná neplecha?

Logo
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.