Vzpomínka na 17. listopad

Nejen divadelní inscenace, ale i životní příběhy opisují dramatické oblouky. Také z téhle klenby se sypou katarze a katastrofy.

Těsně před 17. listopadem roku 1989 jsme odjížděly z Prahy na víkend domů do Plzně. Já a tehdejší studentka medicíny Sabe Soe. Její otec, který se několik desítek let nemůže vrátit do své vlasti a působí jako lékař po celém světě, je dlouholetý rodinný přítel. A proto i Sabe patří do rodiny.

17listopad2008

Když jsme se 18. listopadu večer vracely, lidé ve vlaku nás jako studentky rozrušeně oslovovali a naléhavě nás prosili, abychom to v Praze nevzdávali. Teprve na koleji jsme úplně pochopily, co se děje.

Pro Sabe, která pochází ze vzdálené Barmy - přejmenované na Myanmar - nebyl problém se do dění okamžitě zapojit. Protože byl pro ni protest proti totalitnímu režimu zcela pochopitelný. Pochází ze země terorizované vojenskou vládou. Její vyprávění jsem tehdy moc nevnímala. Pohltila mě Sametová revoluce a problémy rodícího se demokratického systému.

Barma - lidé čekající na příděl jídla|foto: barmští disidenti

Sabe Soe je dnes ředitelkou Barmského centra v Praze. Současné protesty v Barmě vůbec nekončí sametově; roste počet mrtvých a vězněných.

Zítra přijede Sabe do Plzně jako lektorka pracovat s příslušníky cizinecké policie. Po dlouhé době se opět sejdeme v Plzni, po 19 letech právě 18. listopadu. Tentokrát budu poslouchat velmi pozorně. A nabídnu jí pomoc.