Z Rokycan do Plzně

Letošní zima byla jako ten vrchní v prastaré reklamě na Velkopopovického kozla: nějaká divná. Zvláště aktivní příznivci zimních sportů splakali nad výdělkem a zhusta jim nezbývalo, než směnit domácí denominace za euro a vyrazit do hloubi schengenského prostoru.

Nejsem aktivním příznivcem zimních sportů a tak mi klimatické naschvály letošní zimy nevadily. Ba právě naopak. Začátek roku nabídl pěkné počasí, které hrálo do karet příznivcům pěších výletů. Tedy i mně. A tak jsem se jedné lednové neděle rozhodl využít situace a udělal si výlet, který tu budu rekomandovat.

Vypravil jsem se pěšky z Rokycan do Plzně, přes Klabavu, Dýšinou a Chrást. Věřím, že ten záměr připadne leckomu přiboudlý, ba na hlavu postavený. Proč jít pěšky z města do města, kterého lze docílit za čtvrt hodiny po dálnici a za dvacet minut vlakem (za předpokladu, že České dráhy nedělají to, co umějí nejlíp, totiž komplikovat veškerenstvu život)?

V tom je právě jádro pudla. Díky snadné dostupnosti krajského města z města okresního se člověk okrádá o znamenitou výpravu s několika pozoruhodnými zastaveními. Když jede po dálnici a má čas kontemplovat kraj na sever od ní, kolikrát si říká "co je tam?" "Co se děje pod dálnicí?" Nejlépe udělá, když se vydá zjistit to.

Začátek té cesty není pravda kdovíjak působivý. První kilometry za Rokycany nevedou dvakrát vábným terénem. To se ale změní, jakmile podejdete dálnici. Na jednom ze sloupů přemostění přes klabavské nivy tušíte lokální konflikty. "Nesejte tady marihuanu," varuje neznámý dobrodinec místní mičurince, "sklízet budou jiní!" A pak se přiblížíte k břehům přehrady a výlet začne valem nabírat na kráse.

Kokotský rybník

Po cestě kolem přehrady a poté, co se letmo otřete o obec Klabava, doporučuje se ponořit se do lesů na sever od ní. V jejich hloubi se nachází místo, které má velké kouzlo an sich a jehož název skrývá velká kouzla sémantická. Kdo odhaduje, že se jedná o Kokotské rybníky, získává bod a postupuje do dalšího kola. Dva rybníky na místě zaniklé vesnice mají působivou atmosféru, podobnou některým místům v Sudetech, kde čas a naši spoluobčané rukou svornou a nerozbornou vymazali jakékoli stopy původního osídlení.

Kousek za nimi se, pořád ještě v hloubi lesa, setkáváte se s pozoruhodnou ukázkou místní lidové tvořivosti. Na jednom místě visí na stromě ukazatel, který vybízí kolemjdoucího k tomu, aby uhnul. Láká ho na cosi s bizarním názvem, který ve veřejnoprávním médiu nelze citovat než opisem, třeba "u pindíka". A čo je to také? V údolíčku po levém okraji cesty sedí u stromu dřevěný artefakt, který vypadá jako socha z Velikonočního ostrova, která to přehnala s redukční dietou. Působí tam velmi obskurně, ale nesmírně... působivě.

Jedním z pozitiv téhle cesty je, že se vyhýbá sídlištní kaši, kterou jsou obě města zčásti obklopena. Místo toho lze v Nové Huti, když naposledy překročíte Klabava River, narazit na nenápadnou, ale pozoruhodnou villegiaturu (vila pro letní pobyt). Nová Huť je šumná, to by i režiséra Lipuse potěšilo.

řeka|foto:NEPOUŽÍVAT internet,AFP

A pak cestující dorazí podél trati do Chrástu, v hostinci U závor vyslechne u jakostních Svijan monolog životem usmýkaného výčepního na téma životospráva za pípou, a přes Zábělou dorazí do cíle.

A to je čas cestu z Rokycan do Plzně opustit. Nikoli však definitivně: existuje totiž ještě jedna, s překvapivými literárními konotacemi. Ale tu si nechám na příště.