Zahradnický jazykový koutek

Karel Čapek nám s talentem sobě vlastním názorně ukazuje, jak krásný a bohatý je jazyk zahradníků. Je zřejmé, že vedle půdy, vody, zahradnického náčiní a nějakých těch semínek potřebuje amatérský zahradník kromě botanických příruček také slovník cizích slov a překladový latinsko-český slovník, nebo v dnešní době spíš pořádný internetový vyhledávač a elektronickou encyklopedii. Zkrátka český zahradník je, ať chce nebo nechce, zároveň také lingvistou. Zahradnická čeština je totiž jazyk zvláštní a bohatě kvetoucí. A většina rostlin má hned několik jmen.

Vzpomínám si, že i Křemílek s Vochomůrkou se přesvědčili, že se vyplatí znát latinský název rostliny, když zasadili verbascum a místo fialky jim vyrostla divizna.

A je to ještě mnohem složitější. Někomu se například líbí geranium. Soused zahradník o něm nechce ani slyšet, zato má skalku plnou krásných fialových kakostů. A další soused se jim oběma směje a sám si pěstuje čapí nůsek, o kterém se zmiňoval i Karel Čapek. Ale jejich sousedka pohrdá všemi kakosty a radši se specializuje na pelargonie, neboli muškáty (ty ovšem patří mezi kakostovité). Rostliny mívají vedle odborného názvu i několik názvů slangových, nářečních nebo krajových. Například na Domažlicku i jinde rostou na loukách „slzičky Panny Marie“. Vypráví se, že Panna Marie tolik plakala nad Kristovou smrtí, že se její krvavé slzy proměnily v něžné kvítky. V obchodech na stojanech se semínky byste je ale hledali marně. Mají tam jen dianthus. V dolním rohu sáčku najdete malými písmenky napsáno: hvozdík. Ve většině zahrádek také v létě krásně kvetou „pejsci“ nebo „hafíci“. Ale zkuste jít koupit semínka takových hafíků! Jenom podle obrázku zjistíte, že vlastně chcete hledíky. V květnu si také musíte dát pozor, abyste někde na kraji louky nebo v parku neutrhli „bouřku“. Je to malá květinka s drobným kvítkem, který má stejnou barvu jako nebe před bouřkou. Říká se, že když ji utrhnete, určitě přijde májová bouřka. Botanik by vás však poučil, že to není žádná bouřka, ale rozrazil rezekvítek.

Napadá mě, jak se mohou zahradníci vůbec spolu domluvit? Jak vědí, že mluví o stejné rostlince?

Je to s podivem, ale zahradníci se domluví vždycky. Možná používají tolik různých názvů rostlin, aby se zdálo, že jim toho na zahrádce víc kvete. A zřejmě je samotný proces povídání o rostlinkách pro ně důležitější, než to, aby se domluvili rychle. Zkrátka mají radost, že si s někým mohou popovídat o zahradě, a čeština jim maximálně vychází vstříc. Všechny děti se na základní škole učí o knize Karla Čapka Zahradníkův rok. Podle mého názoru však její skutečnou krásu odhalí až v dospělosti, když se snaží poprvé osázet vlastní záhon nebo aspoň dva truhlíky na balkóně.