Zářijové zamyšlení
V Zářijovém zamyšlení se nám Eva Klausnerová svěřuje se svými postřehy a pocity v den zahájení školního roku.
1. září se děti ve škole dlouho nezdrží. Většinou už před devátou hodinou jsou ulice plné jejich halasu, barev a energie. Mládež se nahrne do obchodů a také na stanicích dopravních prostředků je nával. Potom vše utichne, veřejné prostory se navrátí k normálu a další den se už nic podobného neopakuje. Záplava školáků nás čeká zase až za rok.
Když jsem ten den jela tramvají do centra, panovalo už ve voze ospalé ticho. Předchozí příval dětí připomínala jen otevřená okna. Patří k železným pravidlům, že jakmile starší žák nebo student přistoupí, okamžitě otevře nejbližší okno. 1. září dopoledne jsou otevřena všechna. Venku foukal nepříjemný vítr a schylovalo se k dešti. Vlasy nám vlály v průvanu, ale byla jsem jediná, kdo zdvihl ruku a okno nad sebou zavřel. Je to další nezlomné a podivné pravidlo. I když puberťáci zotvírají okna třeba v půli ledna, každý z cestujících se raději choulí do kabátu, než by projevil nějakou aktivitu. Výrostci dávno bezstarostně vystoupí, ale ostatní pasažéři poslušně trpí dál až na konečnou.
Za starých časů bývali ve vozech elektrické dráhy průvodčí. Procházeli mezi sedadly a prodávali jízdenky. Později sedávali v jakési kukani, opět prodávali jízdenky a podmračeně dohlíželi na pořádek. Právo manipulovat s okny měli jen oni a byla jim vyhrazena i jiná práva. Za jejich působení by se sotva mohlo odehrávat to, co je běžné dnes. Když do elektriky nastoupí dvě dívky nebo dva chlapci, jsou to normální cestující, hovoří tiše a chovají se slušně. Když jich přistoupí devět, ocitá se osazenstvo ve stavu ohrožení. Chlapečkové se nad hlavami cestujících perou, děvčátka na sebe povykují z jednoho konce vozu na druhý a vzduchem létají vulgární výrazy, jaké se kdysi nepoužívaly ani v zaplivaných putykách. Dospělí většinou nemají odvahu je napomenout, i když by to asi věci prospělo. A úřední osoba s pravomocemi chybí.
Úřední osoby chybí i v parcích a na jiných citlivých místech. Dříve se žilo skromněji a lidé se obecně chovali zdrženlivěji, ale přesto na civilizované chování dohlížely armády zřízenců. Dnes žijeme v blahobytu, ale na udržování slušnosti nám peníze nezbývají. Zajisté, že někdo namítne, že poručníkování a špehování jsme si dost užili za komunismu a můžeme být rádi, že máme konečně svobodu. Jenomže on je rozdíl slídit, kdo se nechová jako řádný poddaný sovětského impéria, anebo se starat o veřejný pořádek. Vytoužená svoboda se v bezohlednosti a svévoli může rychle rozpustit a společnost vydaná napospas lidem, kteří ignorují pravidla a zákony, své právo na svobodu deklaruje marně. To by měla škola dětem vštěpovat od chvíle, co překročí její práh, aby poznaly hodnotu uvědomělé kázně a pochopily, že za každé překračování pravidel se nakonec vždycky tvrdě platí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
