Zázračné dítě, ze kterého se stal obávaný zločinec. Příběh DDT fascinuje

Poprvé bylo DDT (dichlordifenyltrichlorethan) v laboratoři syntetizováno už v 70. letech 19. století, ale dlouho mu nebyla věnována větší pozornost. Vše změnil až v roce 1939 švýcarský chemik Paul Hermann Müller, který v rámci svého agrochemického výzkumu zjistil, že DDT má insekticidní vlastnosti, tedy že zabíjí hmyz.

MUDr. Miroslav Šuta|foto:Rostislav Duršpek, Český rozhlas Plzeň

V roce 1940 získal první patent ohledně DDT a následně začala chemička Geigy vyrábět dva insekticidy s obsahem této látky. Brzy se ukázalo, že insekticid by mohl sloužit nejen k hubení hmyzu na polích, ale také k ochraně před nemocemi přenášenými hmyzem. Ke slávě DDT patrně napomohlo jeho úspěšné nasazení v italské Neapoli, kde se počátkem roku 1944 za jeho pomoci podařilo zastavit epidemii tyfu. Úspěch DDT byl tak velký, že už v roce 1948 převzal Paul Müller Nobelovu cenu, nikoli za chemii, ale za fyziologii a medicínu.

Díky tomu dramaticky stoupla výroba DDT, které bylo masově po celém světě nasazeno v zemědělství. A v 50. letech na DDT spoléhala také globální kampaň, která si vytkla nesmírně ambiciózní cíl - eradikaci neboli celosvětové vymýcení malárie, tedy velmi nebezpečné horečnaté nemoci přenášené komáry.

Víra v chemický zázrak i první varovné signály

Přesvědčení o bezpečnosti DDT bylo zpočátku tak velké, že byla chemikálie rozprašována přímo v lidských obydlích, nanášela se na povrch těla, aplikovala na zemědělské plodiny, rozprašovala se na březích jezer nebo řek jako ochrana před komáry mezi lidmi, kteří se zde slunili. V některých zemích byly dokonce ryby určené k prodeji sušeny na práškovém DDT, aby nakupující na rybím trhu nebyli obtěžování mouchami. DDT bylo i součásti přípravků proti vším, kterými učitelé nebo rodiče dětem ošetřovali hlavy.

DDT bylo ve velkém nasazeno do boje s malárií, přenášenou komáry|foto:Pixabay

Masové nasazení DDT ale brzy vedlo k tomu, že se u hmyzu objevily rezistence vůči tomuto insekticidu. To se později ukázalo jako jeden z důvodů, proč koncem 60. let byla globální kampaň eradikace malárie ukončena bez dosažení plánovaného cíle. Další varovný signál přišel v 50. letech ze Švédska, kde byly popsány případy much, které uhynuly po kontaktu s mléčnými výrobky s vysokým obsahem DDT.

Knižní bomba Rachel Carsonové

V roce 1962 vydala americká bioložka a spisovatelka jednu z nejvlivnějších knih 20. století, kterou nazvala Silent Spring. Na základě podkladů od mnoha dalších biologů, entomologů, toxikologů a jiných vědců v knize upozornila na nebezpečí, které syntetické chemikálie včetně DDT mohou představovat pro přírodu, například pro ptáky. Kniha vyvolala obrovský ohlas po celém světě a její autorka byla dokonce předvolána jako svědkyně na slyšení vyšetřovacího výboru amerického Senátu a následně požádána americkou vládou o zpracování podkladů pro zavedení regulace používání pesticidů.

Carsonová zemřela v dubnu 1964 na rakovinu prsu, takže se nedožila změn, kterým svou knihou napomohla. Po celém světě vyvolala vlnu zájmu obyčejných lidí o životní prostředí, která během několika let vedla ke vzniku moderního ekologického hnutí. Zájem veřejnosti přiměl k jednání také politiky. USA v roce 1970 zřídily speciální agenturu pro životni prostředí (EPA). Během 70. a 80. let pak mnohé vyspělé země vyhlásily zákaz používání DDT v zemědělství.

Na globální černé listině

Že DDT přetrvává dlouho v životním prostředí, se vědělo už ve 40. letech a perzistenci DDT dokonce zmínil Paul Müller ve své řeči v roce 1948 během přebírání Nobelovy ceny. Intenzivní vědecký výzkum ale ukázal, že DDT je také bioakumulativní, tedy že se hromadí v tělech živočichů, konkrétně v jejich tukových tkáních. To bohužel vedlo k situaci, kdy těla dravců obsahovala velmi vysoké koncentrace DDT, které způsobovaly poruchy rozmnožování, různé nemoci nebo vývojové vady.

Bohužel vědci také zjistili, že špatně rozložitelné DDT je schopno putovat vodou nebo vzduchem na velmi dlouhé vzdálenosti. Proto bylo DDT nalezeno například v tělech ledních medvědů v Arktidě nebo ve vejcích tučňáků v Antarktidě.

DDT se také hromadí v lidském těle a vysokých koncentrací dosahovalo v mateřském mléce žen, které s ním pracovaly nebo které konzumovaly kontaminované živočišné potraviny jako maso, vejce či mléko.

V květnu 2001 bylo proto DDT společně s dalšími 11 nebezpečnými sloučeninami chlóru zařazeno na černou listinu celosvětové Stockholmské úmluvy o eliminaci perzistentních organických látek. Tato konvence vznikla pod patronátem Programu OSN pro životní prostředí a v rámci ní jsou výroba a používání DDT zakázány. Ovšem s výjimkou omezeného užití při boji s infekčními nemocemi jako malárie. V současné době už je tak DDT užíváno jen v několika málo chudých, převážně afrických zemích. Nicméně stále se ještě v určitém množství vyrábí a stále se dostává do životního prostředí.

Narušení hormonálního systému a riziko vzniku rakoviny

Během posledních 30 let lékaři a biologové nashromáždili množství důkazů o tom, že DDT ovlivňuje hormonální systém zvířat i člověka. Mnoho epidemiologických studií ukázalo souvislost mezi množstvím metabolitu DDT v těle a výskytem cukrovky druhého typu. Testy na potkanech ukazují, že DDT je schopno tuto nemoc vyvolávat u pokusných zvířat. Také u myší vystavených DDT došlo k inzulinové rezistenci, která je klíčovým jevem vzniku diabetu druhého typu. Jiné studie ukázaly, že muži, kteří žili v domech, kde bylo DDT aplikováno, vykazovali sníženou kvalitu spermatu.

V roce 2015 byla publikována studie, která nalezla 4krát vyšší riziko výskytu rakoviny prsu u žen, které byly vystaveny DDT během nitroděložního vývoje, když jejich matky měly vysoký obsah DDT v krvi v době těhotenství. Nejnověji byly zveřejněny výsledky výzkumu, podle kterých by hladina DDT mohla ovlivnit i zdraví dalších generací. Našla se totiž souvislost s nástupem prvních měsíčků (menarche) nebo výskytem obezity u vnuček žen vystavených kdysi ve zvýšené míře DDT.