Zima a novoroční předsevzetí

Není zima jako zima. Ta letošní se opravdu vydařila. Sdělovací prostředky uvedly, že je největší za posledních čtyřicet let. Když jsem tuhle zprávu zaslechl, zavzpomínal jsem. Ta poslední pořádná zima, alespoň ta, kterou já pamatuji, byla na přelomu let 1968/1969. Pěkné na ní bylo to, že dětem, mezi něž jsem tenkrát patřil, prodloužily vánoční prázdniny. Trvaly až do neděle 19. ledna, což si pamatuji ještě dnes. Toho dne jsme odpoledne sáňkovali a byli trochu smutní, že druhý den už budeme muset do školy. Vždyť bez školy to šlo celkem dobře. Navečer jsme se vrátili domů a rádio oznamovalo, že zemřel Jan Palach. Nastal týden, kdy se v rádiu ani v televizi nevysílaly zábavné pořady, hovořilo se jen o jedné věci, jen o jednom člověku.

Pak se to ale nějak rychle a prapodivně změnilo. V televizi i v kinech se zase hrály veselohry i truchlohry, které šlo někdy jen ztěží rozlišit, jen ta zima zůstala. Trvala dokonce dvacet let. Zima normalizační. O nic se nezajímat, do ničeho se neplést, protože je to stejně zbytečné. Nedá se nic dělat. Je to zkrátka zamrzlé.

Na tohle všechno (a ještě mnohem více) jsem si vzpomněl při té letošní zimě. I ta jednou skončí. Doufám, že to bude brzo. Co ale přijde po ní? Jakých bude třeba těch příštích dvacet let? Dá se to nějak ovlivnit? Nebo se opět nedá dělat nic?

Logo|foto:Český rozhlas

Když chce člověk něco změnit nebo ovlivnit, musí začít u sebe. Ano, něco se sebou musím udělat. Dal jsem si proto do nového roku předsevzetí. Až dosud jsem to nikdy nedělal, ale tentokrát se to stalo. Není to předsevzetí jen tak ledajaké. Vím, že bude náročné jej splnit. Předsevzetí, že budu každý den vstávat o jednu minutu dříve. Budu tak mít více času na práci, na studium atd.

Zatím jsem to dodržel po všechny dny nového roku. Každé ráno skutečně vstávám o minutu dříve než loni. Poslední neděli jsem vstal dříve dokonce o dvě minuty. Když jsem se umyl a pomodlil, na chvíli jsem se posadil do křesla, abych popřemýšlel, jak ty dvě minuty nejlépe využít.

Dospěl jsem k závěru, že je využiji k prodloužení návštěvy jednoho osamoceného člověka. Myslím, že to bylo dobré rozhodnutí. Však také nebylo chvilkové. Trvalo mi v křesle čtvrt hodiny, než jsem ho učinil.