Život mezi Voskovcem a Werichem
Trojdílná Korespondence Voskovce a Wericha se zařadila mezi nejčtenější knihy. Ačkoliv Werichův život u nás se tolik lišil od Voskovcova osudu amerického, v jednom se shodli: "Nejhorší je, když herec, který ovládá svou profesi, nemá co dělat a nikdo po něm nic nechce." Z jejich vzájemné korespondence čtenář získává originální pohled nejen na poměry v otevřeném světě, ale také na naši tak zvanou normalizaci. Ta zaujala Ondřeje Vaculíka.
Poměry se konsolidují směrem k nule, pravili kdysi výstižně Voskovec s Werichem. Nula je zbabělý průsečík životních cest, který ačkoli je v nekonečnu, blíží se mílovými skoky. Zvláště v údobích útlaku, poroby, beznaděje. Někdy se podaří nule vypíchnout oko, useknout ucho, ba propíchnout duši, někdy člověk jásá, že nulu se podařilo rozšlapat, ale to už z dáli na konsolidačním úběžníku kyne nula nová nula. Doktor Husák zavedl nulu jako normu a cestu k ní nazval normalizací.
Voskovec a Werich vítali mě do šťastného života v polovině šedesátých let, kdy jsem poprvé otevřel jejich divadelní hry. Poetikou, humorem a schopností rozhovorem dobrat se podstaty jako by mi narýsovali životní model, který nepřekonala žádná občanská výchova ba ani rodičovský vzor. Nepodlehli ideologii, nezavedli filosofii, ale metodu poznávání života: hledat přívětivý úhel pohledu na všechno, co děláme a co nás obklopuje. V Osvobozeném divadle ještě netušili, jaké zdokonalení metody je ještě čeká.
Po smrti Jana Wericha i Jiřího Voskovce zmizela má schopnost vést dialog, jímž by člověk jejich osvědčenou metodou normalizaci rozpáral coby veteš, ať se pěkně kutálí. Takhle zůstala v podobě tuhnoucího bahna, jež ne a ne se hnout. Žádný výklad nebyl uspokojivý. Copak komunisté měli tak hroznou moc? Svým Poučením z krizového vývoje ještě nikoho nezavřeli, pouze otevřeli dveře bezohlednosti v naději, že spravedlnost není. Ohromná příležitost. Werichovi nezakázal vystupovat v televizi znormalizovaný funkcionář, vystrnadili ho z ní jeho horší kolegové. Zaštítili se stranickou příručkou, aby svobodně a směle rázovali směrem k nule. Werichův telefon pozvolna oněměl.
S četbou korespondence V + W vrací se mi schopnost vidět normalizaci z jiného úhlu: pouze jako československý výkyv obecnější, možná světové konsolidace. Jako několik zmatených obratů na místě a pak zběsilý poklus, kdy z plných polní žoldákům lítají čutory a ešusy.
Werich píše Voskovcovi: Nedávno všiml jsem si svých rukou. Jsou jiné, než jsem měl zato, že mám. Jsou moje? Kdo mi je vyměnil? Jestli se pamatuješ, já jsem míval spíš bochánky než ruce. Spíš párečky, buřtíčky než prst. Tak ty už nemám. Místo nich vytahuju z kapsy nebo strkám do kapes dosti scvrklé, něčí ruce. Když položím dlaně na stůl a natáhnu prsty, hřbet ruky se krabatí. Kůže se skládá do příčných vrásek. Jakoby náhle byl kožený kabátek volný, špatně ušitý. Mám ruce někoho starého, nějakého dědka, protože moje ruce musí být přece mladé, když já jsem mladý, že? Ale kam se poděly?"
Pokaždé dychtivě otevírám noviny a hledám v nich nějaké vysvětlení toho, co se děje. Pečlivě čtu vesměs jízlivé komentáře a glosy, různé úhly pohledu: Spor je o Krtka, Spejbla i Ropáka, Lékaři budou chtít stovky milionů, Vrhači vajec se organizují. Čtu, ale co se to děje, chápu stále méně. Teprve když si hned ráno připomenu tělocvičnou výzvu "postavte se levým uchem na okraj umyvadla" a když si nově V + W oživím v jejich neutuchajícím korespondenčním dialogu, zapne se mi v mysli i jejich starý program z dob, kdy mě v páté třídě vítali do šťastného života. Ten přívětivější úhel pohledu: Nic strašného se neděje - osud nezná morálky, kůže se krabatí do příčných vrásek a kožený kabátek je volný. Ty stavy, které člověka moří, nepocházej, jak říká Jiří Voskovec, "ani tak od veřejných zpráv jako spíš z nitra. Zkracující se kokosák na té chodbě před námi a blížící se krok, na němž nám bude podtržen a my poletíme po hlavě do dveří, za nimiž, svině, nebude podlaha." To je Voskovcův pohled na smrt z doby, kdy věděl, že se blíží. Strachoval se o Werichův život, povzbuzoval ho, a když jeho Jan dlouho neodpovídal, vedl dialog i za něho. Jako potvrzení existence. S tím divadelní věda dosud nepočítala. S němým dialogem bez divadla, bez gest, bez publika, bez partnera a bez odezvy, který ani tak neztrácí schopnost hledat dobrat se lepšího pohledu na svět. Když s tím začínali, měli pár hesel na kousku papíru připíchnutém v šatně nad líčidly: Pes - služka - bernardýn.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
