Blázen v domě
Dnešní publicistický příspěvek Aleny Zemančíkové se týká tajemných a nepochopitelných věcí, s nimiž se setkáváme v každodenním životě a nevíme si s nimi rady. Návod, co s tím, ale nečekejte.
Bláznem v domě jsme byli sužování několik let, a přitom to začalo tak nevinně. Bydlel v bytě pod námi, v domě v Železniční ulici v krajském městě, hned vedle železničních dílen a opraven. Koupili jsme si tam levný byt a velmi si to místo zamilovali. Našimi sousedy byla romská rodina Gažových, z druhé strany homosexuální pár a pod námi bydlel pan Bauer. Pan Bauer se choval úslužně, na domovních schůzích nabízel různé řemeslné práce a na ty, které nevykonával sám, horlivě dohlížel. Domnívali jsme se, že to je dáno jeho povahou domovníka, že neustále píše nějaké pokyny a zákazy, neustále připomíná, aby se nebouchalo dveřmi, kterými se, pokud vím, nebouchalo, a aby se zamykalo, když se, pokud vím, zamykalo i tak. Komickým výrazem jeho nápisové mánie byly vypínače na chodbě, k nimž fixem na zeď napsal SVĚTLO, což bylo čitelné ve dne, kdy člověk světlo nepotřeboval, a v noci to nebylo k ničemu. Dveře měl polepené podivnou směsí výstřižků – dílem to byly propagační materiály Strany zelených a dílem komerční letáky zbrojní výroby. Jeho dvojí záliba se v domě projevovala tak, že měl na okně holubí hnízdo, v němž seděla holubice na vejcích, a že se jednou dostavil na domovní schůzi s pistolí, kterou celou dobu významně čistil. Na této schůzi se velmi nepěkně navážel do naších homosexuálních sousedů, tak dalece, že po čase byt pronajali a odstěhovali se jinam. Od této schůze jsme přestali reagovat na jeho domovnická zastaveníčka na podestě, ostatně domovníkem se ustavil sám.
Nastalo období, kdy jsme se stali jeho vyhlédnutou obětí, kdy nám neustále psal něco na dveře, kdy nám uprostřed noci, kdy jsem tiše pracovala u počítače, vypnul na chodbě jistič, takže mi celý soubor zmizel a on, přistižen, odpověděl, že ho budí naše hlučné chování, kdy nám kradl ventilky z kol. V té době obnovil své řemeslnické výkony. Ty však byly chaotické a co bylo horší, nezvratné: přes dlažbu na chodbě začal pokládat zbytečně novou, ale práci nedokončil, takže vznikly nízké ostré výstupky, v nichž se držela špína a které byly nebezpečné. Zavalil podestu množstvím zanedbaných pokojových rostlin, zasazených místo v květináči v igelitových pytlích, zaléval je tak, že polil celou chodbu. Přičinil několik nápisů. Ke dveřím do domu přibetonoval velký žulový dlažební kámen.
Zdravili jsme ho, i když se choval nepřátelsky, touto dobou však začal odpovídat výhrůžkami a sprostými slovy. Utkvěle nadával na to, jak jsme hluční, a to i tehdy, kdy jsme vůbec nebyli doma. Musel trpět zvukovými přeludy, jeho nepřátelství však bylo také odpovědí na to, že jsme odmítli kdysi po nastěhování jeho nabízené přátelství. Nebo co to bylo, když mi volal do práce a hlásil mi, kdo k nám chodí (nechodil nikdo). Za pasem nosil pistoli, nevěřili jsme, že je funkční, ale koupili jsme si pepřový sprej. Slyšeli jsme ho, jak se plíží po schodech, zbyl po něm na chodbě vždycky zvláštní puch. Gažovi, které jsme měli rádi a kteří budovali svůj byt s hrdostí a láskou, se odstěhovali. Soused, který se ho zastával, ho už dávno prokouknul, Bauer neměl v domě už nikoho, jistě s ním rozvázala styky i Strana zelených a pochybuju, že by ho pouštěli na střelnici. Jisté dílo se mu však podařilo, nakazil nás nenávistí, zlomyslností, slabší povahy z domu vypudil, silnější přiměl k ostražitosti, nás k ozbrojené obraně.
Pak jednoho dne byl jeho byt otevřený, zevnitř se valil nám dobře známý puch a nějací lidé vynášeli jeho věci. V domě po něm zůstaly na chodbě diletantsky přilepené dlaždice, nesmyslné kytky v igelitových pytlích, polepené dveře a nápisy Světlo u každého vypínače. Homosexuální sousedé se vrátili do svého bytu, správa domu obnovila svou činnost.
Ale po čase jsme ho začali potkávat. Jednou v podchodu stál a strašně spílal starému člověku, který se pomalu belhal o dvou holích k eskalátoru. Byla to otřesná scéna a nikdo z kolemjdoucích nebyl schopen zasáhnout. Bylo by to chtělo rameno zákona, které by blázna mohlo prostě sbalit, jinak z toho koukal jenom ještě větší výstup. Náš někdejší soused měl na sobě čisté montérky a vypadal úplně jinak, než když bydlel v našem domě, byl to vůbec on?
Od té doby se jako fantóm zmatku a nenávisti zjevuje tu a tam v okolí, většinou večer.
Jako by měl oči vzadu, počká za rohem a vyjde po stejné straně chodníku ve chvíli, kdy to nečekáte. Umí odhadnout, kudy člověk půjde, protože ví, kam jde. Stal se z něj přízrak, strašidlo. Jsem přesvědčena, že je mrtvý.
Jeho byt pod naším je dodneška prázdný. Říkali jsme si, že to tam musí vypadat strašně, kdoví, jaké bláznivé úpravy tam udělal. Dnes si myslím, že tam jeho zmatený duch bydlí stále. Jak jinak si vysvětlit lístek, který se objevil v naší schránce minulý týden, napsaný tiskacím písmem a bez podpisu?
PANÍ,VY PŘIJDETE JEDNOU ZA ČAS A TV MÁTE PUŠTĚNOU NAPLNO! NEJSTE Z VESNICE? MIMO JINÉHO, JEN SI JDĚTE POSLECHNOUT NA CHODNÍK PŘED BARÁK! O POZDNÍ NOCI, TO JE TEDY DĚS!
Nemusím asi dodávat, že televizi vůbec nemáme.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
