Chyby (někdy) takřka jisté 2

Jedná se o slova, v nichž se často chybuje, a to jak v písemném projevu, tak i v projevu mluveném. Jsou to přídavná jména utvořená od sloves příponou –cí. Aby mi posluchači lépe porozuměli, dodám raději, že se jedná o slova typu kropicí a kropící. Liší se jednak délkou samohlásky právě před příponou –cí a jednak svým významem.

Mnozí posluchači mi teď dají jistě za pravdu, že většina lidí od sebe tato slova neodlišuje – ani při mluvení, ani při psaní. A nevidí v tom ani žádný problém.

To je pravda; obvykle se v praxi setkáme s tím, že mluvčí vyslovuje hlásku dlouhou, anebo polodlouhou, kdy není možné délku samohlásky sluchem přesně rozlišit. A v komunikační situaci to většinou nevadí, protože z kontextu všichni porozumějí, oč se jedná. Problém nastává ve chvíli, kdy není z kontextu zcela jasné, který význam má mluvčí na mysli. V takovém okamžiku si člověk uvědomuje, že tato slova se neliší jen svou délkou, ale právě svým významem.
Slova, která mají krátkou samohlásku před příponou –cí, vyjadřují účel, vyjadřují, k čemu něco slouží, nač to vlastně je – jsou to tzv. přídavná jména účelová. Například balicí papír slouží k tomu, aby se zabalilo to, co má zůstat na první pohled skryto, anebo co je třeba nějak ochránit. Balicí papír tedy slouží k nějakému účelu. Podobně je to s honicím psem. Honicí pes slouží k honu. Kropicí vůz slouží ke kropení.
Naopak dlouhá samohláska před příponou –cí se vyskytuje u přídavných jmen dějových; to znamená u těch, které vyjadřují děj, jenž právě probíhá. Honící pes je tedy takový, který právě něco honí. Kropící vůz právě kropí.

Dokáže si mluvčí při svém projevu uvědomit, která podoba je správná?

To je spíše neobvyklé. Komunikujeme způsobem navyklým, a protože v těchto případech si musíme většinou uvědomit význam slova, abychom zvolili správný tvar, není při běžném mluvním tempu prakticky možné takovou věc provádět – vyžaduje to přece jen určitou míru koncentrace. V psaném projevu anebo projevu mluveném připraveném bychom však měli dbát na správné psaní či výslovnost (a tedy i význam).

Co bychom si měli u přídavných jmen dějových a účelových ještě zapamatovat?

Určitě by nám neměl uniknout fakt, že u přídavných jmen vztahujících se k osobám se píše (až na drobné výjimky) jen dlouhá samohláska, např. velící důstojník. Dále u spojení přídavných jmen s abstraktními jmény, u nichž není zcela zřejmé, zda se jedná o účel či dějovost, dáváme přednost účelovému pojetí. A konečně podstatná jména související s přídavnými jmény účelovými mají stejnou délku samohlásky, např. přístroj sloužící k čištění je čisticí, a proto máme slovo čistička, nikoli čistíčka.