Dalibor Hapl: Jak ohodnotit práci, která není zaměstnáním? Měli bychom na to rychle přijít

Před nedávnem jsem se na ulici potkal s bývalým spolužákem. Pozdravili jsme se, on se mě nejprve zeptal, jak se mám a co dělám. Obě otázky byly možná jen zdvořilostní frází, nad tou druhou otázkou je ale zajímavé přemýšlet.

Co dělám? Mohu odpovědět, že mám rozečtenou zajímavou knihu, nebo že se právě procházím. Je však zřejmé, že tázajícího zajímá, kde pracuji, čím se živím. Kde se vlastně při podobných setkáních tato otázka bere? Jaký přisuzujeme význam práci v našich životech?

Pokud se projdete po hřbitově a přečtete si některé starší náhrobky, zjistíte, kde je pohřben učitel, lékař, stavitel a kde obchodník. Profese byla pro lidi tak důležitou součástí života, že jí byli identifikováni i posmrtně. Svědčila o tom, kým člověk vlastně je. K podobné identifikaci je však třeba věnovat se jedné profesi velkou část života. Doba, která něco takového umožňovala, je ale nenávratně pryč a za ideál je nyní naopak označována pracovní flexibilita. Jeden z předchozích ministrů práce a sociálních věcí hovořil v souvislosti s prací a její garancí dokonce o „flexijistotě“.

V důsledku krize došlo v ČR k nárůstu počtu lidí bez práce. Klišé „pracovat může každý, kdo chce“ dávno neplatí.

Jak v uvedeném smyslu identifikovat člověka, který ztratil zaměstnání a z nedostatku jiných pracovních příležitostí se z něj stal „agenturní zaměstnanec“, tedy člověk, kterého najímá pracovní agentura a bez ohledu na jeho předchozí zkušenosti a kvalifikaci mu nabízí jednou za čas nárazovou práci? Zcela nemožná je pak podobná identifikace člověka dlouhodobě nezaměstnaného. Otázka, co člověk dělá, ale zaznívat nepřestala. Sociální tlak odvozující identitu člověka od jeho zaměstnání nepolevuje. Odpověď „jsem nezaměstnaný“ pak vede v lepším případě k politování, v horším k odsouzení - příživníci, socky zneužívající sociální dávky...

Pro mnoho lidí může být těžko představitelné, že někteří lidé už prostě zaměstnání nikdy najít nemusí. Podobně jako ve Vonnegutově knize „Mechanické piano“, kde žije většina obyvatel města Ilium ve čtvrti zvané Domovina. Obyvatelé této čtvrti přišli o zaměstnání, které za ně vykonávají stroje. Ztráta zaměstnání je pro ně frustrující, postrádají smysl života. Obyvatelé druhé části města se těch z Domoviny patřičně štítí a bojí. Dokud i jejich činnost nenahradí stroje. Potud shoda. V Iliu následují lidové nepokoje...

Cesty, jak uchovat lidskou důstojnost a sebevědomí, jsou minimálně dvě a mohou se doplňovat. První je navýšení počtu pracovních míst. To je možné docílit podporou veřejně prospěšných služeb a také např. krácením pracovní doby tak, aby se práce rozdělila mezi více lidí. Cesta zvýšení počtu pracovních míst ale jde proti současné mantře konkurenceschopnosti. V té souvislosti je dobré se zamyslet nad tím, kam až v naší snaze o konkurenceschopnost chceme dojít – chceme se vyrovnat zemím, kde se nehledí na práva zaměstnanců, je běžná šestnáctihodinová pracovní doba, dětská práce apod.? Druhou cestou je zbavení vazby mezi zaměstnáním a smyslem života, identifikací člověka.

Sociolog Libor Prudký v článku Práce jako droga upozorňuje na rozdíl mezi prací a zaměstnáním. Podle něj je třeba přeměnit všechny instituce, které jsou dnes zaměřené na zaměstnání tak, aby respektovaly práci samu o sobě. Práce jako naplnění a smysl života by pak člověku mohla zůstat. Bylo by ale třeba se ještě vyrovnat s tím, že druhou hodnotou, kterou zaměstnání nabízí, je výdělek. Jak ohodnotit práci, která není zaměstnáním, si zatím moc představit nedokážeme, ale měli bychom na to honem rychle přijít.