Dejte si bacha na tajemného "pana Bycha"

V minulém jazykovém koutku jsme si povídali o frazémech a idiomech, o jejich charakteristických vlastnostech, tj. o víceslovnosti, obraznosti, expresivitě a nerozložitelnostL S posluchači jsme se rozloučili spříslibem, že objasníme význam některých záhadných slůvek vybraných idiomů. Jmenujme pár za všechny: „mít pré“, „nechat někoho na holičkách“, „nechat někoho na pospas“, „dát si bacha“ či „pozdě bycha honiti“. A mě by zajímalo, koho vlastně honíme, řekneme-li, pozdě bycha honiti? Kdo je onen tajemný „pan Bych“?

Všichni víme, že rčení „pozdě bycha honiti“ vypovídá o situaci, kdy je bohužel na některé věci v našem životě pozdě, kdy se události, které se již odehrály, nedají odestát, prostě vzít zpátky. Slovo „bych“ můžeme v tomto kontextu vysvětlit jako zpodstatnělý slovesný tvar, kterým vyjadřujeme podmiňovací způsob času minulého. Jinými slovy, prostřednictvím výrazu „bych“ mluvíme o hypotéze, kterou je podmíněna realizace určitého děje. Ale protože ony podmínky nebyly naplněny, nezbývá nám nic jiného, než litovat, a jak říkají naši jazykově vtipní předci, „bycha honit“. Nejstarší písemné doklady o interpretovaném lidovém rčení pocházejí z 15. století a používali ho již známí jazykovědci, jako Jan Blahoslav, Jan Amos Komenský, Václav Jan Rosa a další.

Ajak vzniklo rčení, „dej si bacha“?

Rčení má své kořeny v argotu, tzn. v mluvě společensky deklasovaných skupin, jako vězňů, prostitutek, tehdejší „pražské galérky“, „pražských pepíků“. Smysl argotu spočíval v utajování pravého významu slov před nezasvěcenými. Některé argotické výrazy pronikaly do obecné češtiny, jako například bachař, tedy vězeňský dozorce a odtud je již krůček ke vzniku samotného idiomu „dát si bacha“.

Dobře, objasnili jsme tedy, že rčení „dát si bacha“ se dostalo do běžné mluvy z vězeňského výraziva. Ale lze v tomto případě dopátrat i původ úsloví v samotném jazyce kriminálníků?

Ano, uvažuje se o dvou výkladech. Jedním z nich je zkomolení německého „Obacht“ (pozor) na „obach“, kde motivace k utvoření slovního obratu „dát bacha“ je již zřejmá. A podle druhé verze došlo k převzetí německého „die Wache“ českými vojáky v rakouské armádě. „Die Wache“ znamená stráž. Říkalo se, že se ‚jde na vachu“, že se „stojí vacha“. A po záměně b za v, kdy vojáci již „nestáli vachu“, ale „bachu“, byl vězeňský dozorce kriminálníky analogicky nazván bachař.

A posluchače by na závěr jistě zajímal i výklad prapodivného slůvka „holičky“, pokud tedy jím nemyslíme ženy v pánském holičství?

To opravdu nemyslíme. „Holičky“ se dochovaly ve velmi rozšířeném idiomu „nechat někoho na holičkách“. „Holičkami“ jsou nazývány nedozrálé, zelené plody peckovic, většinou třešní, které se neobalí dužninou a zakrnělé zůstávají na stromě do doby, než opadnou. Jedná se tedy o holé plody bez užitku. U výrazu „holičky“ je jasně viditelná motivace přídavným jménem „holý“. „Nechat někoho na holičkách“, jak známo, vyjadřuje „nechat někoho bez pomoci, nesplnit daný slib.

Vy nás určitě na holičkách nenecháte a přijmete pozvání do dalšího jazykového koutku, který se bude týkat, jak jinak, než opět frazémů a jejich aktualizace v současném jazyce.

Děkuji za milé pozvání, přijdu velmi ráda.