Duhové děti

Dnes dvanáctiletý vozíčkář Lukáš Bělohlavý vystoupil v roce 2003 s několika svými kamarády v sálku Dominikánského konventu v Plzni. Později se k jejich vystoupení přidali další děti i dospělí, kteří měli chuť si zamuzicírovat - a Duhové děti byly na světě. V průměru je dětí kolem pět a dvaceti, které docházejí na zkoušky, přicházejí a odcházejí podle časových možností svých a svých rodičů.

Že umí radost rozdávat se mohli přesvědčit všichni, kteří se nechali pohladit včerejším pravidelným předvánočním benefičním koncertem Duhových dětí na plzeňské radnici. Pravidelně také vystupují v Karlových Varech a Chebu na mezinárodním festivalu zdravotně postižených umělců. A vzdor svému mnohdy značnému handicapu už nadchly i dojaly posluchače v několika zemích. Byly například v Belgii, v Portugalsku a do Říma jely koncem letošního listopadu skoro jako domů. Znají je v rádiu Vatikán, pokaždé potěšily děti v rehabilitačním centru založeném spolupracovníky našeho slavného lékaře Václava Vojty a s nadšeným přijetím se tentokrát setkaly i v římském poutním domě Salesiánů, kam se za nimi vydali krajánci dokonce až z Mnichova.

handicap

Musela to být zvláštní výprava tohoto souboru - na dvě desítky dětí a dospělých, mnozí na vozíčcích a také asistenční labradorka Olina, která je všude na cestách doprovází. Podívali se do Kolosea, Baziliky svatého Petra a jeden den strávili u moře. Bylo by to u nás před takovými patnácti - dvaceti lety vůbec možné zorganizovat?

Lidé, kteří jsou postižení, mají v posledních letech čím dál víc možností se uplatnit. Kdo by si ještě před pěti lety dovedl představit, že ho budou v kavárně obsluhovat handicapovaní? Plzeňská Kačaba, kde se tak už tři roky děje, je oblíbeným místem, kam si rádi zajdeme na čaj či šálek kávy. Ostatně jedním z Duhových dětí je také Petr Král, který v Kačabě prošel programem pracovní rehabilitace. Teď je zaměstnaný ve výrobně lahůdek a v práci se mu daří. Postavil se, ač mentálně postižený, na vlastní nohy.

Kačaba - kavárna - podporované zaměstnání

Dnes se s vozíčkáři a dalšími handicapovanými setkáváme v divadle, na nákupu, v tramvajích, kam se snáze dostanou díky přibývajícím bezbariérovým vstupům a díky tomu, že se stále více zapojují do dění světa zdravých. Duhové děti podávají svědectví: jsme tady, osud si s námi dost ošklivě zahrál, nemáme to lehké, a přesto se umíme radovat a a umíme radost rozdávat. Zpěv Duhových dětí je rovněž poselstvím pro ty, kteří neustále bědují, litují se a nadávají nad tím, co se jim a kolem nich děje : zkusme se i ve chvílích, kdy se nedaří, radovat z mnoha hezkých věcí a skutečností, které nás obklopují.