Hnízda lidí a ptáčat.
O prvních prázdninových krocích, ale také o nebezpečí, které čeká ptáčata i lidi po opuštění hnízda je dnešní fejeton Jiřího Tomáše Blažka...
Viděl jsem to jedno odpoledne. Vlastně moje žena to viděla, jak z hnízda ve střeše domu vypadlo ptáče a přišla mi to povědět. Šel jsem ven a uviděl na pěšině ptáče, vlastně skoro dospělý pták už to byl, jen létat ještě neuměl. Možná spadl při prvním pokusu o let, možná ještě jeho čas nepřišel a vyvedli ho dříve, možná už předtím letěl, ale příliš sebevědomě se přiblížil k zemi, možná se předváděl před vlaštovčími slečnami z vedlejšího okapu a nestihl vybrat zatáčku nad zemí, možná mu vletěla do oka muška, kterou netrefil zobákem. Možná, možná. Možná se do světa příliš hrnul a doplatil na to, možná to měl napsáno v osudu. Je to vlastně jako u lidí. Možná i to ptáče dostalo v pátek vysvědčení a myslelo si, že už to bez starých zvládne. Možná slavilo dospělost a přehnalo to. Možná. Kolik ptáčat se nevrátí po svém prvním letu světem se neví. Aspoň já to nevím. Nevím ani, kolik lidských ptáčat se nevrátí po své první návštěvě světa, ale to už se počítá lépe, lidé mají víc možností pátrat a zdvihnout mladé zpátky do hnízda.
Možná, ale to už píšu po telefonátu s pánem ze záchranné stanice ptactva, je to dospělý rorýs, což mi záchranář poví za chvíli, protože si pro něho jede. Že jsem to nepoznal, to se nedivte, nevidím rorýse v klidu na metrovou vzdálenost často a také se z té pěšiny rychle uklidil do záhonku s houštím květin. Jako by v přímém přenosu je to, protože před chvílí pan Karel Makoň zazvonil a řekl mi, že to je rorejs a mladej rorejs. Létat že ještě neumí, protože rorejsové leží na hnízdě hodně dlouho. Déle, než jiná mláďata, což je asi proto, že jim trvá mnohem déle než jiným ptákům, než jim narostou mnohem delší křídla, než mají jiní ptáci, aby mohli létat mnohem rychleji než oni. Rorejse jsme šoupli na půdu, kde pan Makoň vystopoval sluchem jeho sourozence.
A já těsně předtím, než zazvonil pan Makoň, slyšel v televizi, že v Americe se zabilo jedenáct studentů, když se s nimi zřítila terasa domu, kde oslavovali konec školy. Oslavovali konec jednoho hnízdění a začátek letu světem. A na ně, na ty studenty jsem pak myslel, když tam pan Makoň škvírou rorejse vsunul do hnízda a odjel za nějakou vypadlou poštolkou. A teď myslím na to, že všechna ptáčata asi zachránit opravdu nejde, ale. Přeji jim všem, ptáčatům rorejsím i lidí, aby vybrali všechny zatáčky, aby se při prvních návštěvách dospělého světa drželi nad dějem, jak říkají, protože odrazit se od pěšiny jde velmi těžko, když máte dlouhá křídla, viděl jsem to včera. Hnízda ptáčat a lidí jsou si velmi podobná, jejich bezpečí i nebezpečí, rychlosti a neschopnosti též. Smutné i laskavé je hnízdění ptáčat a lidí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
