Hranice slov - jiné typy spřahování III.

Tak už jsme tu znovu s naším pravidelným jazykovým koutkem. U mikrofonu vítám i dnes dr. Zbyňka Holuba. Tak tedy: můžeme naše předchozí výklady rozšířit též o nějaké netypické případy výskytu spřežek?

Ani nemusíme pro ty příklady chodit daleko. Už minule jsem se zmiňoval o tom, že můžeme kombinovat i taková spojení některých slovních druhů, ve kterých není zastoupena předložka. Vznikají tak nová přídavná jména vzniklá spřahováním. Původně dvouslovná spojení při změně slovosledu „srůstají“ (bez dalších spojovacích prostředků, např. bez spojovacího -o-); např. spojením přídavného jména s podstatným jménem (duchaplný, ziskuchtivý, práceschopný), s příslovcem (dlouhohrající, všudypřítomný), se zájmenem (vševidoucí, všehoschopný), s podstatným jménem slovesným (politováníhodný), popř. spojením jiných slovních druhů.

A to jde vždy o jeden a ten samý typ přídavných jmen?

Nikoliv, to určitě ne. Uvedená přídavná jména vlastně představují dvě skupiny. První typ můžeme psát jako jedno slovo nebo jako slova dvě, zachováme-li stejný slovosled (níže podepsaný – nížepodepsaný, svrchu jmenovaný – svrchujmenovaný, níže uvedený – nížeuvedený, tak zvaný – takzvaný). Druhý typ je rovněž možné psát zvlášť, ale pouze v obráceném slovosledu (usnášeníschopný – schopný usnášení, práceschopný – schopný práce, provozuschopný – schopný provozu, konkurenceschopný – schopný konkurence, pravděpodobný – podobný pravdě; ziskuchtivý – chtivý zisku, politováníhodný – hodný politování).

A co ty další slovní druhy, které mohou tvořit spřežky? Třeba právě příslovečná spojení, číslovky nebo zájmena? Jak píšeme takováto spojení?

Příslovečná spojení mohou být pravidelná (horempádem, tentam, bohužel, chválabohu, víceméně), může se však jednat jen o pouhé spojení slov (chvála Bohu, více méně). Vyšší spojitelnost předpokládáme u slov typu pravděpodobný, pravděpodobnost, práceschopný/ -ost, dlouhohrající, kolemjdoucí, bůhvíkde, takzvaný, nížepodepsaný, výšeuvedený, popř. u složených zájmen a zájmenných příslovcí (kdoví-/kdožví-/ kdovíco, kdožvíjaký, kdovíkolik, kdožvíproč, kdovíkdo). Pokud ale slova nechápeme (a tedy ani nevyslovujeme) jako jedno slovo, píšeme je zvlášť (dlouho hrající, kolem jdoucí; Bůh ví, kde; tak zvaný, níže podepsaný, výše uvedený; kdo ví, co; kdožví jaký; kdož ví, jaký; kdo ví, kolik; kdožví, proč; kdož ví, proč; kdo ví, kdo). Některá pojmenování ale již rozvést ve spojení samostatných slov nelze (ohnivzorný, žáruvzdorný, bohabojný, vlastizrádný).

A ty číslovky a zájmena?

Řadu číslovek píšeme dohromady (dvaadvacet, jedenadvacátý, jedenadvacetkrát, devítistý). Zvlášť píšeme spojení dvacet dva, dvě stě (stále tu je stopa starého dvojného čísla, proto stě a ne sta), tři sta. Můžeme ale psát stý padesátý i stopadesátý. V hospodářských písemnostech (to se týká účtů, vyplňování poštovních poukázek apod.) ovšem píšeme vše dohromady: jednostošedesátpět(korunčeských/ Kč) apod. A u zájmen jde vlastně opět o spojení s předložkou (zato, nato, přitom, potom, poté apod.). Zvláštní spojení však tvoří spřežky slovesného původu; zřetelné je to u jmen Skočdopole, Přecechtěl, Drahovzal apod.

Ale mohli bychom (přece jenom!?) našim posluchačům prozradit, jaký je problém u těch tvarů nato, zato, přitom, poté apod.?

Ale jistě; vlastně tím náš předchozí výklad o zásadách psaní předložkových spojení doplníme. Tady jde totiž opět o to, kdy užít tvaru jednoslovného příslovce – a kdy spojení předložky a zájmena. O podobných případech jsme už mluvili dříve. Příslovce zato užíváme ve významu ‚náhradou za něco, místo něčeho‘ (Vrátil se s nepořízenou, zato rozčílený.), popř. má slovo funkci spojky odporovací (Učit se nechtěl, zato se uměl prát). V ostatních případech píšeme výraz za to zvlášť (Mám za to, že je schůze už zbytečně dlouhá.). Podobným způsobem pak odlišujeme nato, poté (ve významu „potom“) a spojení na to (Jdeme na to. Po té šunce mi není dobře). Nejednoznačné je odlišení tvarů při tom × přitom, po tom × potom (Hraje a při tom/přitom… po tom/potom… zpívá). Pouze v některých kontextech užijeme výhradně spojení předložky a zájmena (děje v jednotlivých větách souvětí neprobíhají současně: Brambory se uskladní ve stodole, dojde při tom k osušení hlíz a zhojení ran).

Ještě bych se zeptal, o čem budeme hovořit příště. Téma spřežek jsme již naplnili vrchovatě. Mohli bychom pokračovat nějakým tématem, které by (alespoň do jisté míry?!) na naše dosavadní povídání navazovalo?

A já si myslím, že ano, pane redaktore. Víte, prozatím jsme si dokládali odlišování hranic slov na příkladech užívání spřežek (tedy především na způsobech jejich zápisu!)… Ale nevysvětlili jsme si ještě, jak odlišit případy přechodové; tedy takový zápis, kdy jsou již obě části pojmenování nějak vzájemně propojeny, ale přesto je ještě tak úplně jako jednoslovné pojmenování nevnímáme. A tady je na místě hovořit o formě spojení těch částí. Tedy o užívání spojovníku (a v některých případech také o užívání pomlčky).

Tak tedy se budeme těšit, že si příště popovídáme o spojovníku nebo o pomlčce.