Jako Mr. Bean

"Tak tohle bych stihnul, jen kdybych jel jako Niki Lauda," pravil jsem sám sobě v autě na silnici mezi Plzní a Touškovem. V devět hodin jsem začínal mši svatou v Plzni u Redemptoristů, v deset jsem měl další v Touškově. Skončil jsem tu první, bylo za pět minut deset a měl jsem před sebou patnáct kilometrů. Zatáčkami jsem svištěl na samém okraji vozovky a dopravních předpisů, minuty nemilosrdně ubíhaly. Co udělat, abych přijel včas nebo aspoň ne moc pozdě?

V jiných případech, kdy nevím co udělat, se na půl hodiny posadím, vložím hlavu do dlaní a intenzivně přemýšlím. Pak mě něco napadne. Je to dobrá a osvědčená metoda, ale v této situaci jsem intuitivně tušil, že by nebyla nejlepší. A pak mě napadlo něco hned. Hurá, ještě mi to pálí!

Logo|foto:Český rozhlas

Když to nemůžu dělat jako Niki Lauda, proč bych to nemohl udělat jako Mr. Bean? Ten využil jízdy v autě k tomu, aby se převlékl. To jsem potřeboval také. Obléknout albu, což mi v sakristii trvá minutu až dvě. Měl jsem jí vedle sebe na sedadle z předchozí mše, tak proč to nezkusit? Když to stihnu během jízdy, můžu začít sloužit touškovskou mši o to dříve. Navíc byla neděle dopoledne, provoz téměř žádný, jen v dáli dvě auta.

Šlo mi to dobře, skoro jako Mr. Beanovi. Nejprve jsem si sundal bundu, kterou jsem měl na sobě, což byla hračka. Pak jsem vzal albu, rozepjal její zip a začal ji převlékat přes hlavu. To už trvalo trochu déle, protože alba je dlouhá. Zajímavé bylo, že přitom přestal provoz na silnici úplně. Najednou jsem neviděl žádné auto, všude samé bílo.

Bylo to téměř romantické, až na to, že náhle někdo silně zatroubil. To už jsem ale z navlečené alby prostrčil hlavu a uviděl před sebou přijíždějící autobus. Dobře to dopadlo, vyhnuli jsme se asi o čtvrt metru. Já jsem stačil řidiči autobusu ještě přátelsky zamávat, on na mě přátelsky dál troubil.

Dorazil jsem pár minut po desáté, ale věřícím v touškovském kostele to moc nevadilo. Zazpívali si mezitím nějakou sloku písně z Kancionálu, přidali desátek růžence a než se ho domodlili, byl jsem u oltáře. Když je dobrá vůle, jde všechno.

Mše svatá utekla jako voda a myslím, že doma u oběda si nikdo už ani nevzpomene, že začala později. Horší je, že já ani ten oběd nestihnu, jelikož mě čeká větší počet nemocných, které v neděli objíždím. A přitom mi někdo přinesl v rendlíku svíčkovou, mé nejmilejší jídlo, jen ji ohřát. To je tedy pech.

Logo|foto:Český rozhlas

Ale možná, že by to přece jen nějak šlo. Vždyť, když je dobrá vůle, jde všechno. Kdybych si vzal svíčkovou s sebou do auta i s malým propan-butanovým vařičem...