Jarní ucháče jsou jeden druh jedlý a druhý jedovatý
Ucháčů je více druhů, některé rostou koncem léta a na podzim. Na jaře můžeme najít druhy dva – ucháč obecný a ucháč obrovský. První z nich je nebezpečně jedovatý, na druhém si můžeme pochutnat. Důležité je nesplést si je.
Jedovatý ucháč obecný
Je častější, roste v jehličnatých a smíšených lesích, zdánlivě ze země, ale většinou na zbytcích dřeva. Narazit na něj můžeme od přelomu března a dubna podél cest, obvykle tam, kde byly skládky dřeva a jsou tam odřezky a piliny. Na stanovišti vytrvává dlouho. „Klobouk je hodně mozkovitě žebernatě zprohýbaný, okrové až šedohnědé nebo kaštanově hnědé barvy, při větším stáří až do černa,“ popisuje ucháč obecný mykolog Zdeněk Hájek, „dorůstá do výšky asi 10 cm. Třeň je také trochu zprohýbaný, důlkatý až brázditý, bělavý až masově načervenalý a dutý.“
Hlavní jedovatou látkou v ucháči obecném je gyromitrin. „Je s podivem, že někteří lidé tuto houbu konzumují bez následků, ale u jiných dochází i k těžkým otravám,“ říká mykolog Zdeněk Hájek. Lze se jen dohadovat, zda obsah jedovatých látek se mění v závislosti na různém podloží nebo třeba stáří ucháče. V každém případě je lepší se ucháči obecnému vyhnout, nejzávažnější otravy mohou vést k selhání jater.
Jedlý ucháč obrovský
Vyskytuje se v jehličnatých i listnatých lesích, na pasekách a v hájích, roste v okolí starých pařezů, opět zdánlivě ze země. Ucháč obrovský je mnohem vzácnější než ucháč obecný. „Bývá daleko větší, klobouk má až 2 cm vysoký a 15 cm široký, celkově světlejší, okrový nebo okrově hnědý,“ přibližuje jedlý jarní ucháč Zdeněk Hájek, „nacházíme ho spíše později v dubnu, až když je vyhřátý les.“ Pokud nemáte jistotu, o který ucháč se jedná, obraťte se na odborníka, nebo nalezenou houbu raději nejezte.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
