Ještě jednou 5. květen

Před 10 dny rozhlas a televize pietně vzpomněly na začátek Květnového povstání. Jiné to bylo v tištěných médiích. 5. května jsem si koupila dva nejčtenější deníky. Lidové noviny o boji na pražských barikádách nenapsaly ani slovo. MF Dnes o něm nenapsala nic. Obě redakce často píší o české zbabělosti, ale 1624 padlých vlastenců jim nestálo za jedinou zmínku. Jednaly jako poslušní vnoučci Josefa Visarionoviče Stalina ? Ten považoval za nemístné, aby země, předurčené pod jeho panství, samostatně bojovaly za svou svobodu. Vzpomínky na květnové události proto u nás byly dlouho překrucované a zlehčované. Ale dnešní žurnalisté snad už nemají důvod, aby statečností svých předků pohrdali.

Moderní výchovné trendy doporučují chválit děti a vyzdvihovat jejich kladné vlastnosti. Dítě, jemuž rodiče pořád jenom otloukají o hlavu jeho chyby, ztrácí sebeúctu, odvahu i důvěru v život. Také většina národů je ujišťována, že si zaslouží respekt a že se nemá hanbit za svou minulost. Občany to povzbuzuje k vyššímu pocitu sounáležitosti i k větší zodpovědnosti za veřejné dění. Není to nacionalismus. Právě na našem kontinentu národní zvláštnosti a tradice společně vytvářejí jedinečnou evropskou atmosféru. Češi ale kladné vzory v minulosti hledají málo. U nás se spíš považuje za ctnost rázně odhalovat, co kdo kdy udělal špatně a na nikom nenechat nit suchou.

Zajisté, že Květnové povstání přišlo na poslední chvíli. Je jenom škoda, že přesné datum německé kapitulace tenkrát nikdo předem neznal. Ve skutečnosti k nám dnem i nocí doléhalo dunění děl, do nitra Čech se stahovali po zuby ozbrojení němečtí vojáci a rádio hlásalo, že válečný vývoj zvrátí nové zázračné zbraně. Konec války se nepodobal konci Husákovy normalizace. Ještě 9. května ráno nacisté v některých městech vyhlašovali stanné právo, esesáci při pochodu vesnicemi stříleli do lidí, kteří věřili, že už je mír, a zfanatizované německé děti odstřelovaly civilisty z vikýřů. To až dnešní generace myslí, že každé osobní hrdinství tenkrát už bylo zbytečné.

Logo|foto:Český rozhlas

5. květen byl nejšťastnějším dnem mého života. I když seřadím vyznání lásky od milovaného muže, přijetí na tu či onu školu, narození dětí, pochvalu nebo uznání, nikdy jsem nebyla tak šťastná, jako když veřejně zazněla slova: "Praha je a zůstane svobodná!" Bylo to vítězství spravedlnosti nad smrtí a posilovalo mě celý život. Netýkalo se jenom mne, nýbrž celé Evropy a každého člověka a bylo těžce vykoupené i lidmi, kteří padli na pražských barikádách. Škoda, že mnozí o tom dnes tak málo vědí a nedovedou statečné vzepětí svých předků posoudit s trochou úcty a pokory.