Jiří Stočes: Vánoční zázraky

Vánoce jsou svátky, během nichž se dějí zázraky. Ne, počkejte, myslím to zcela vážně. Prvně jsem si to uvědomil v roce 1989, když jsem - jako ani ne šestnáctiletý výrostek - vyrazil poprvé na půlnoční.

Byla to tehdy dost mrazivá noc a krátce před půlnocí začalo drobounce sněžit. V ulicích Plzně byl docela nával. Známí lidé se zdravili, podávali si ruce, objímali se. Ti, co se navzájem neznali, se na sebe aspoň usmívali, občas mi někdo neznámý pokynul hlavou či zamával. Kostely praskaly ve švech, jak jsem to nikdy předtím a nikdy potom nezažil. Před vchodem postávaly skupinky těch, kteří se nevešli dovnitř, a protože zpravidla neměli šanci slyšet kněze, tiše se bavili mezi sebou, nebo jen tak zamyšleně, někdy až zasněně přejížděli očima ostatní přítomné a kolemjdoucí. Někteří zůstávali v hloučku u vrat, jiní šli zkusit, zda není volněji v jiném kostele. Pak mše skončila, lidé se pomalu hrnuli ven, opět se zdravili, objímali, usmívali.

Nenáviděný absurdní normalizační režim se během uplynulého měsíce sesypal, stačilo jen vyjít do ulic, překonat strach... Celá sametová revoluce byla událostí z říše snů. Ale zázrakem, zázrakem byla ona atmosféra úlevy, štěstí a vzájemné lásky oné noci z 24. na 25. prosince. Ta prostě nebyla normální, nebyla z tohoto světa.

Od té doby pozoruji, že o vánocích vždycky nějaký zázrak přijde. Někdy možná o den dříve či později, někdy je zdánlivě nenápadný, jindy bije do očí. Vzpomínám třeba na Vánoce v roce 2008. Nebyl to pro nás dobrý rok, ostatně ani ty předchozí. Museli jsme v rodině bojovat s nemocemi a vyrovnávat se smrtí. Ačkoli ani nám s manželkou do smíchu rozhodně nebylo, rozhodli jsme se pozvat domů příbuzné, kteří by jinak v důsledku zmíněných ztrát zůstali sami, a udělat vše proto, aby tenhle Štědrý večer nikdo z nás nebyl smutný. A pak přišel ten zázrak - můj poněkud svérázný strýc, starý mládenec, který po smrti mého táty zůstal vlastně posledním žijícím členem původní rodiny, se po rozbalení dárků rozpovídal a vyprávěl nesmírně poutavě to, co jsem o své babičce, dědovi či tátovi nikdy neslyšel. Viseli jsme mu na rtech, vyptávali se na podrobnosti - a do postele se dostali až nad ránem.

Předloni jsme si o vánocích plně uvědomili, jakým zázrakem je náš spokojeně odfukující devítiměsíční syn, který usnul uprostřed štědrovečerní večeře a dárky si tak byl schopen převzít až ráno. No a vloni? To přišel zázrak odněkud, odkud jsem to vůbec nečekal. Celou zemi ovládla písnička s názvem Půlnoční. Samozřejmě, znáte ji! Hráli ji všude, lidé si jí broukali, kritici nešetřili chválou, ostatně posléze získala i celou řadu ocenění. Klip k ní byl snad nejvyhledávanějším objektem na celém českém webu. A přitom - tu veleúspěšnou písničku nazpíval ve svém mládí nesmírně populární Václav Neckář, dnes pán v důchodovém věku a po prodělané mrtvici, díky níž se mu z paměti ztratila slova všech jeho písní, se smutným, místy až jakoby nepřítomným pohledem a neumělými, nesmělými gesty. To přece přímo protiřečí všem pravidlům šoubyznysu. Prostě zázrak.

Dnes máme Štědrý den a já se stejně jako Vy těším na večer, na stromeček, na dárky. Ale asi úplně nejvíc jsem zvědavý na zázrak těch letošních Vánoc.