K původu názvů zimních měsíců v češtině

r_2100x1400_regiony.png

Často až když se začneme učit cizímu jazyku, uvědomíme si, že v češtině máme specifická pojmenování měsíců. Jsou to jména hezká, mohli bychom říct mnohdy poetická, ale přemýšleli jste někdy o původu pojmenování jednotlivých měsíců?

Chceme-li se zastavit u původu pojmenování měsíců v češtině, asi bychom se dnes s ohledem na roční dobu mohli věnovat původu názvů měsíců zimních. Astronomicky je zima vymezována od 21. prosince do 20. března. Všechna pojmenování zimních měsíců mají v češtině přírodní motivaci a ve všech případech jde o názvy velmi starobylé, pocházející již z období praslovanského. V některých slovanských jazycích byly přijaty mezinárodní názvy přejaté původně z latiny.

Čeština ale zachovává pojmenování stará, takže máme prosinec, leden a únor. Asi nejméně jasné jsou z hlediska původu prosinec a únor.


Samozřejmě. Prosinec si lidé spojují nejčastěji se slovesem prosit – snad ve spojitosti s Vánocemi - nebo bývá jeho původ vysvětlován i spojením se slovem prase, ostatně ve staročeštině je doložena i forma prasinec. Tyto výklady jsou však lidové, nepravděpodobné.
Původ slova odvozujeme od praslovanského kořene *-sin-, který v současné češtině žije ve slově siný s významem modravý, šedivý předpokládáme také praslovanské sloveso * prosinoti s významem prosvítat, probleskovat. Prosinec je tedy měsíc, v němž Slunce jen někdy prosvítá mezi mraky, je pojmenován podle charakteristické barvy zimní oblohy. Naši předkové prosinec označovali i jako vlčenec, měsíc vlků.
Poněkud tajemně na nás může také působit název měsíce února, obvykle nedokážeme jeho původ vysvětlit. Už od dob národního obrození je přijímán výklad, že jde o měsíc, v němž se lámou ledy, a s touto přírodní charakteristikou souvisí i zanořování a vynořování rozlámaných ledových ker ve vodě. Jméno únor se pak vztahuje ke slovesu nořit, k jeho starší podobě unořovat, a je tedy měsícem „noření ledů“. Sloveso v současné češtině užíváme ve formě zanořovat nebo ponořovat se. Obvykle v únoru bývá obleva, jak dokládá i pranostika vztahující se ke 3. únoru: Na svatého Blažeje napije se skřivan z koleje. Pojmenování únor tedy dešifruje únor jako měsíc dočasné oblevy.
Z hlediska původu je slovem poměrně průhledným leden: jde o ledový/ledný měsíc, měsíc ledu a sněhu, o nejstudenější měsíc v roce. Tato doba byla původně u Slovanů označována i jako sněžen. Jak vidíme, obě pojmenování označují nejtypičtější přírodní jevy zimy.

Letos jsme zažili již oblevu v lednu, snad nás tedy čeká i v únoru. A jak je to stou starobylostí českých pojmenování měsíců?

O starobylosti názvů měsíců v češtině svědčí jednak způsob tvoření – nejčastěji pomocí přípony -en nebo -ec, jednak i tvoření tvarů slov. Pojmenování měsíců mužského rodu tvrdého zakončení mají v 2. pádě jednotného čísla starobylou koncovku -a: ledna, února, tedy všechna jména měsíců kromě listopadu. Původně je název leden jmenným, krátkým, tvarem přídavného jména, které se stalo jménem podstatným. Leden je typickým názvem českým, některá z dalších pojmenování měsíců, např. prosinec, se vyskytují i v jiných slovanských jazycích, kde ale označují jiný měsíc v roce. Naši předkové v názvech měsíců zachytili nejcharakterističtější znaky daného období.


A tak jsme dnes také společně došli od šedivé oblohy, k ledu a snad také k oblevě.

Spustit audio
autoři: Vladimír Šťovíček, Helena Chýlová