Keramika Horní Bříza

Historie keramičky v Horní Bříze se začala psát v druhé polovině devatenáctého století. Z Plzně do Duchcova byla postavena železnice a na Plzeňsku objevili ložiska kaolinu. Jedno z nich nedaleko Horní Břízy. Rokycanský velkoprůmyslník a báňský odborník Johann Fitz usoudil, že zdroj kaolinu by se mohl táhnout až k vesnici a při průzkumu skutečně narazil na obrovské ložisko, které je dodnes největším ve střední Evropě. Kaolin se tenkrát používal jako surovina pro chemický a papírenský průmysl, pro výrobu keramiky i oblíbené šmolky. Fitz si pozemky pronajal a v roce 1882 rozjel těžbu. V létě se kopalo na povrchu a když uhodily mrazy, těžilo se až v šedesátimetrové hloubce, odkud se surovina na povrch dopravovala koňskými potahy.

Těžbou ale Fitzovo podnikání neskončilo a už po čtyřech letech zavedl v Horní Bříze keramickou výrobu. Měl usnadněnou práci, protože kromě kaolinu jsou v okolí i žáruvzdorné jíly a křemence, a tak stačilo nakopat hlínu, udělat z ní odolné cihly a v pecích z nich pak vypalovat komíny, obklady, dlažby, střešní tašky, kanalizační kameninu nebo dokonce žáruvzdorné zahradní trpaslíky. Továrna vyrostla u železničního nádraží nedaleko od vesnice samotné. Pokračuje Hornobřízká archivářka Božena Royová.

Božena Royová:
V Horní Bříze nebylo vůbec nic, tam bylo dvanáct statků, jedna hospoda a jinak tu nebylo nic. To se všechno změnilo, když se tu začala stavět továrna. A ta továrna stavěla samozřejmě spoustu bytů pro úředníky. Pro mistry, pro dělníky. Kromě toho zavedal poštu, telefon, telegraf, to bylo tenkrát nebývalé. Zřídila tu vodovod, měla vlastní vodojem. Vodovod v obci se stavěl až v padesátých letech 20. století. Celý závod všechny ty domy, to všechno tady bylo elektrifikované už v roce 1911, zatímco ves o dvacet let později. Tady bylo zdravotní středisko s lékárnou, byla tu tovární kantýna, kde prodávali i běžné zboží, koloniál. Prakticky až do dneška je trochu oddělená od té vsi.

Po sedmnácti letech se Johann Fitz dohodl s Živnostenskou bankou, která mu půjčila peníze na pozemky a velkoryse vyprojektovanou továrnu a společně založili akciovou společnost "Západočeské továrny kaolinové a šamotové". Ta produkovala tisíce tun kaolinu a keramického zboží hlavně na export. Například obkladačky, kterým se dřív říkávalo obložky, se v Horní Bříze vyráběly už na začátku století, měly ale tloušťku kolem centimetru. Ty čtyřmilimetrové, jaké známe i my, se tu dělaly už po pár letech a dodnes jsou jimi obloženy například alpské tunely. Společnost také začala cíleně skupovat zdroje surovin i ostatní keramické závody.

Božena Royová:
Západočeské kaolinky velice šikovně už na začátku dvacátého století využili toho, že se všude budovaly plynárny, elektrárny, takovéhle obrovské podniky a měly vlastní projekční kancelář, která dodávala plynárny na klíč. Takže ty plynárny se stavěly nejenom v Plzni, v Praze, ale i ve Vídni v Budapešti, ve Varšavě, všude možne. Zrovna tak to bylo s kanalizační kameninou, na počátku 20. století se budovaly kanalizační sítě v mnoha evropských velkoměstech i v Praze. A západočeské kaolinky dodávaly také veškerý materiál.

Na rozvoji podniku nic nezměnila ani první světová válka. Po jejím skončení se generální ředitelství sice přestěhovalo do Prahy, ale v Horní Bříze zůstal nejdůležitější závod. Firma se rozhodla získat továrnu v Chlumčanech a magnezitové závody na Slovensku a přejmenovala se na "Západočeské továrny kaolinové, šamotové a slovenské závody magnezitové", které zaměstnávaly až sedm tisíc lidí. Obrovskou konkurencí byl v té době hornobřízským rakovnický podnik. Majitelé tedy začali potají skupovat jeho akcie, až se jim podařilo v roce 1936 získat nadpoloviční většinu a svého rivala převzali. V té době koncern ovládal veškerý československý keramický průmysl a akcie přinášely až 35 procentní zisk. Mezi nejznámější výrobky patřil například břizolit.

Božena Royová:
V roce 1912 tu byla postavena samostatná továrna na výrobu břizolitu. Břizolit se to nazývá podle Horní Břízy pochopitelně , byl to náš výrobek a břizolit to jsou umělé omítky a umělý kámen. Velice trvanlivé omítky, které si zachovávali po desetiletí svoji barvu. Vyráběli se ve všech možných barvách. Fakt je, že v Cechách máme unikátní ložiska surovin, pro výrobu toho umělého kamene. Jinak se to nachází snad jen v Austrálii.

Dalším unikátním výrobkem firmy byla mozaika, kterou jsou dodnes obloženy některé bazény nebo budovy z třicátých let. Velikým hitem byly také mrazuvzdorné venkovní obklady značky Alid, které jsou k vidění například v Plzni Na Belánce. Naprostým unikátemse staly ale krby a kachlová kamna, která dokonce firmu zachránila v době celosvětové krize.

Božena Royová:
Do té doby se kachlová kamna stavěla na místě, složitě armovaná železem, nebyla to jednoduchá záležitost a oni uvedli na trh ta přenosná kamna, čtyři lidi to v pohodě unesou, takže to byl velice vynikající vrobek a šel na odbyt, přestože byla hospodářská krize.

Za druhé světové války stagnovala stavební výroba, ale o žáruvzdorné výrobky pro zbrojní průmysl byl stále zájem. Hned po válce byl celý koncern znárodněn a rozdělen a v roce 1950 vznikly Západočeské keramické závody a samostatné kaolinové závody. Rozdělení se ale neosvědčilo a na konci padesátých let byly oba národní podniky zase sloučeny. Postupně se zavedla mechanizace a automatizace a produkce rostla. Běžný spotřebitel to však nijak nepoznal, protože obkladačky se vyvážely do celého světa, na domácím trhu však chyběly. A to až do roku 1989, kdy se z národního podniku stal státní, ten byl záhy zprivatizován a privatizační fondy ho řídily až do roku 1998. Do dalších let tak vykročila i známá firemní značka, která se používá od začátku 20. století a jejíž autor dodnes není znám.

Božena Royová:
To HOB, to znamená Horní Břízu pochopitelně. Ale to O je pravděpodobně pozůstatek tehdejšího vžitého názvu OberBřiz. Nikoliv rozhodně Obkládačky Horní Bříza, jak se někdy traduje, protože v letech, kdy ta značka vznikala, tak obkládačky byly okrajovým výrobkem. Tenkrát byla dominantní ta žárovýroba a výroba kanalizační kameniny.

Právě o tyhle výrobky ale po sametové revoluci přestal být zájem. Kanalizační kameninu nahradily plasty a kvůli útlumu železářství začala skomírat také produkce žáruvzdorných výrobků. Podnik koupila rakouská skupina Lasselsberger a ta postupně uzavřela i výrobu keramiky. Možná se ale zase blýská na lepší časy. Jedna z firem, které v areálu působí úspěšně vyrábí válečky do keramických pecí a Lasselsberger pomalu výrobu také zvyšuje. Kaolinový lom navíc funguje nepřetržitě a tak se třeba jednou v Horní Bříze zase dočkají nových pracovních příležitostí a bývalé slávy.