Kozak Klatovy

Zpracováním kůží a výrobou kožedělného zboží se zabývaly v Klatovech tři továrny. Největší byla firma Singer. Koželužská manufaktura, kterou založil Bohumil Singer vznikla původně ve Strážově v roce 1842 a vyráběla usně, určené pro výrobu a opravy obuvi. O třicet let později se ale rodina Singerů přestěhovala do Klatov a výrobu přestěhovala také. Původní továrna sídlila v budově bývalého jezuitského semináře, ale na začátku 20. století už nestačila, a tak se stavěla u nádraží továrna nová. Orientací výroby na armádní zakázky si tehdejší majitelé zajistili dostatek financí i práce pro své zaměstnance. Veškeré vojenské potřeby z kůže, sedlářské výrobky, aktovky nebo kufry tehdy vyrábělo přes pět set zaměstnanců fabriky, která postupně rozšířila svůj sortiment od výroby kůže až ke kožené galanterii. Zajímavostí je, že koncem roku 1936 tehdejší československé ministerstvo národní obrany iniciovalo založení společnosti, která by se zabývala výrobou kožených plynových masek. Výhradní práva získala právě společnost bratří Singerů z Klatov. Paradoxně pak o pár let později, za druhé světové války v jejich klatovské vile sídlilo gestapo a továrna v německé správě dodávala opasky, sumky a tažné postroje pro nepřátelskou armádu.

Po osvobození byl závod v národní správě a po roce 1948 byla továrna rodiny Singerů znárodněna a přejmenována na KOZAK, což byla zkratka, znamenající kožedělné závody Klatovy. Bylo v ní zaměstnáno mnoho obyvatel města. Mezi nimi v sedmdesátých letech i Rostislav Králík, který po absolvování fakulty ve Zlíně začal pracovní kariéru v závodě v Pacově a dva roky poté přešel do Klatov jako vedoucí technického rozvoje. Později se stal výrobním náměstkem, který zodpovídal za tvorbu kolekcí a inovace. V Kozaku měl na starosti i technické zázemí do něhož patřil i vlastní strojírenský provoz. V Klatovech si tehdy totiž sami také vyráběli speciální stroje. Sloužily například k nalepování a napínání dílů na rámy kufrů, měli tu i kontinuální linku na výrobu opasků. Chloubou byly tachovské máčecí linky na PVC rukavice, které na textilní podšívku namáčely hmotu. Na rozdíl od běžných latexových rukavic dokázaly absorbovat pot.

Rostislav Králík :
Kozak měl celkem sedm závodů, v těch závodech bylo zhruba mezi 2600 a 3000 zaměstnanců. Klatovský závod měl zhruba 700 zaměstnanců, ten vyráběl střední koženou galanterii, ve stejném sortimentu jel závod Černošín, to je u Tachova a třetím závodem byl Tachov, který měl výrobu právě pracovních rukavic kožených a pak těch PVC máčených. Další dva závody byly na jihočesku, Pacov a Černovice, ty se specializovaly na výrobu peněženek. Šestým závodem byl Dolní Beřkovice u Mělníka, ten vyráběl spíš věci pro vojáky, jako pouzdra na zásobníky a řemeny, opasky, nějaké ty řemení a podobně a poslední závod Horní Slavkov, to je karlovarský kraj, ten vyráběl hlavně textilní rukavice pracovní.

Z Klatovské produkce byly úspěšné hlavně kufry a školní aktovky, které se tu vyráběly vysokofrekvenčním svařováním. Obrovský podíl na zisku společnosti měla ale drobná galanterie. V osmdesátých letech se ročně zavádělo do výroby kolem sedmi set nových druhů zboží. Firma vyvážela na východ, zejména do Sovětského svazu, Maďarska a dalších států. Výrazný podíl produkce šel ale také na západ, tam to byla hlavně Francie, Německo nebo Anglie. Vyváželo se ale i do daleké Saúdské Arábie, kde měli v oblibě právě aktovky. Například v roce 1988 se prodalo zboží za téměř 600 miliónů korun. Mezi moderní a prodávané zboží patřily v osmdesátých letech také pánské taštičky na doklady.

Rostislav Králík :
Pánské etuje, říkalo se mu Bohoušky, prostě jako malá aktovčička. Tohleto se vyrábělo ve fabrice na vývoz. Probíhaly pravidelně jednání o kolekci s hlavním odběratelem, což byl velkoobchod obuvi Gottwaldov a Partizánske. A tenkrát, když jsme jim předložili, to co se vyrábělo ven, jestli to nechtějí, zásadně absolutně odmítli. To prostě něco takového se tady nemůže užít, to se tady nemůže prodat v republice. A pak teprve se to rozjelo, až to teprve viděli ženské, že si to vozí z Maďarska a že to zajímavé je – žena má kabelku, muž má etuji a má v tom ty nezbytné věci, doklady, cigarety, peněženku, klíče, jo. Nějaký poznámkový bloček, něco malého a což nemusí tahat s sebou velkou tašku.

Velký vliv na celkovou podobu a prodejnost takového výrobku mělo také kování a zámky. Kozak je nakupoval od domácích výrobců i v kapitalistické cizině. Podnik měl úspěch a získával pro socialistický stát tolik potřebné devizy. Vyráběl totiž levně a kvalitně zboží, které někdy bylo od západní produkce takřka nerozeznatelné. Důvod byl prostý. Fabrika posílala modeláře na veletrhy do Paříže, Milána nebo do Frankfurtu, kde se jak se říká, inspirovali.

Rostislav Králík :
V tom byl největší vtip, prostě si z tama nějakou myšlenku přivézt. Sám jsem absolvoval, a to bylo asi rok 88 nebo 89, celý mikrobus – sedm lidí jsme byli v tom Offenbachu, na to aby tam se s tímto seznámili, aby to viděli.

Kozak měl v té době v Klatovech vlastní jesle, mateřskou školu, učiliště a také dva panelové domy. Po roce 1989 ale začal mít problémy. Nástup levného asijského zboží a zdražení vstupních surovin, neobnovení smluv se zeměmi bývalého Sovětského svazu, privatizace a tunelování, to všechno tehdy už předimenzovanou fabriku přivedlo v roce 1998 do konkursu. Skončila po dalších čtyřech letech, kdy šel starý i nový výrobní závod do dražby. Definitivní zánik podniku je spojen s datem dvaadvacátého října roku 2003. V areálu bývalé fabriky dnes najdete spoustu prodejen a menších firem. Mezi nimi i poslední, která navazuje na výrobu kožené galanterie. I v současnosti se ale se slovem Kozak setkat můžete, a to ve Strážově, kde se v předhůří Šumavy celá historie nejznámějšího kožedělného podniku u nás zrodila. Není to už ale onen Kozak, který v Klatovech produkoval miliony kusů koženého a galanterního zboží ročně.