Lachema Kaznějov

16. květen 2011
Lachema Kaznejov
0:00
/
0:00

Jeden z nejstarších chemických podniků a zároveň jeden z největších světových producentů kyseliny sírové a citronové stával v západočeském Kaznějově. Slovo stával je na místě, protože ač areál stále existuje a dodnes v něm sídlí nástupnická firma, bývalá Lachema, o níž bude zejména v následujících minutách řeč, už je minulostí.

Vše začalo tím, že v Kaznějově na počátku 19. století objevili naleziště černého uhlí. Zanedlouho se o něj začal zajímat podnikavý kraslický průmyslník a obchodník Johan David Starck, který dostal na konci července roku 1833 povolení k výstavbě továrny na výrobu přehuštěné kyseliny sírové, takzvaného olea. To se tehdy vyrábělo spalováním vitriolové břidlice (těžené v obci Hromnice) v galejních pecích. Starckovi už patřily továrny na Sokolovsku nebo Břasích a některé výroby se rozhodl přesunout právě i do Kaznějova. První továrnu nechal postavit ve východní části městečka, kde vyrostlo dvaapadesát pecí a také hrnčírna, v níž se vyráběly kameninové lahve pro přepravu kyseliny. Později přistavěl také správní budovu. Šest let po smrti zakladatele, v roce 1847, zahajuje jeho syn Jan Antonín výrobu fosforu z mletých pálených kostí. Produkce však ustává poměrně brzy ale v polovině 19.století začíná se zásadní výrobou a sice kyseliny sírové. V roce 1872 byla do Kaznějova zavedena železnice a na druhé straně obce otevřen nový důl. Majitel chemičky se rozhodl novou továrnu na znovu rentabilní oleum postavit právě tam, u dolu David. Kyselina sírová se stává hlavním výrobním programem a začíná se vyvážet do řady zemí světa. Na začátku dvacátého století se majitelem stal uhelný magnát s německým jménem Peschek. Ten ukončil výrobu ve starém závodě a vše přesunul do areálu v západní části Kaznějova, kde se už vyráběla i kyselina dusičná,solná a modrá či zelená skalice. V podniku už tehdy pracovali prarodiče výrobního ředitele Petra Peška. Psaného však česky.


Petr Pešek:
V roce 1929 byla zahájena výroba kyseliny citronové z melasy, v tý době samozřejmě podíl na světové produkci byl obrovský, protože tenkrát se kyselina citronová dělala opravdu z citrónů, takže teďko to byl samozřejmě biochemický proces, který teda tady ty naši předkové zvládli a stali se jedním z předních výrobců kyseliny na světě. Kyselina citronová v podstatě se dělá z cukru, to se potom napustilo do takových pekáčů a navočkovalo se to plísní aspergilus niger, a ta přetvořila cukr na kyselinu citronovou.

Kyselina, které se tehdy vyrábělo několik set tun ročně, se používala hlavně v potravinářském průmyslu. Odpadem z výroby byl sádrovec, kterého lze dodneška nalézt značné množství na skládce u podniku. Po válce se upozaďuje výroba kyseliny sírové a citrónová se postupně stává nosným bodem výrobního programu. Politické změny mají za následek znárodnění a továrna se přejmenuje na národní podnik Jodasta., který je v roce 1953 zcela v duchu doby doplněn přídomkem závod Julia Fučíka. O dva roky později pak v areálu vznikají nové objekty pro výrobu vzácného germania a hned nato je zcela zastavena výroba kyseliny sírové. Závod už patří pod Spolanu Neratovice a následně v roce 1965 je definitivně včleněn pod Lachemu Brno. V šedesátých letech vzniká nová kapacita na výrobu kyseliny citrónové, které se tehdy vyrábělo až šest tisíc tun ročně. V roce 1970 je zahájena produkce asi nejznámějšího místního výrobku - Vitacitu. Ten se nejprve míchal do kelímků a měl pouze citronovou příchuť.


Petr Pešek:
Někdy v půlce 70. let se přešlo na ty známé sáčky. A samozřejmě se rozšířila i ta škála, to znamená mandarinka, malina, jahoda. Výroba vitacitu bylo prosté smíchání 93 procent cukru, zhruba 3 procent kyseliny citronové, barviva, vitamínu C a aroma. To byl v podstatě monopol a firma nestíhala ty tržní fondy, jak se tomu tehdy říkalo, naplňovat. Já mám takovou utkvělou představu že to bylo kolem 200 tun za měsíc. Výroba probíhala ještě na začátku 90. let, no a potom majitelé nezaplatili ochrannou známku a tím přišli o výrobu.


V kaznějovském závodu v dobách socialismu slavila velké úspěchy i výroba drahých kovů. Například platina se těžila z katalyzátorů vysokozdvižných vozíků. Strategickým materiálem bylo také germanium, které se, než ho vytlačil křemík, používalo k výrobě tranzistorů a jiných elektronických součástek. Vyrábělo se z popílku spáleného uhlí, které se těžilo ve Zbůchu.


Petr Pešek :
To uhlí obsahovalo poměrně vysoké procento germania a z toho popílku se potom chemickým způsobem vyloužilo germánium, čistilo se a výsledek byl kovový ingot germania. To se dodávalo jenom do socialistických států….

Šlo totiž o strategickou surovinu a ta se na západ nevyvážela, spřátelené státy ale o ni měly zájem. A podnik také jejich delegace často navštěvovaly. Jednu z nich vedl i sverdlovský oblastní tajemník komunistické strany, pozdější prezident, Boris Nikolajevič Jelcin. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let bylo v Lachemě zaměstnáno kolem dvanáctiset lidí. Hodně práce se tehdy dělalo ručně. Na začátku devadesátých let se opět měnilo jméno. Ne na dlouho. Státní podnik Kaznějovské chemické závody byl brzy zprivatizován na společnost Aktiva, která se zaměřila na intenzifikaci výroby kyseliny citronové.


Petr Pešek:
Ta investice byla v té době obrovská v řádech téměř miliardy a to s.r.o si na to půjčilo. A v té době úroky 25 procent a podobné. V roce 1993 ta nová výrobna začala produkovat, nicméně díky těm úvěrům a dalším věcem se dostala do problémů a byl na ní v roce 97 vyhlášen konkurs. Probíhal dva roky a výsledkem bylo že si to koupila Aktiva a.s. , firma nestíhala vyrábět, nicméně už v té době začínal postupný nárůst čínské produkce do Evropy. No a vyvrcholilo to v roce 2003 zastavením výroby kyseliny citronové v Kaznějově.


Firma jen na mzdách dlužila miliony korun. V roce 2004 tak přišel další konkurs a v podniku zbylo 90 lidí. Ti se záhy stali zaměstnanci pražské OMGD, která na podzim roku 2005 výrobu kyseliny citronové znovu obnovila. Povedlo se to díky evropským dotacím na zpracování cukru, které ale brzy skončily, a tak byla už v následujícím roce výroba úplně zastavena. V současnosti v podniku pracuje 14 lidí, kteří v malé míře vyrábějí roztoky dusičnanů a demineralizovanou vodu vyčištěnou od kationtů a aniontů. Výroba kyseliny citronové nemůže být v podniku také nikdy obnovena, protože zařízení majitel převezl do jiných závodů. Zdá se tedy, že kdysi slavné fabrice, která vyráběla tuny socialistické náhražky rychlorozpustných nápojů, po téměř dvou stoletích už skutečně zazvonila hrana.


Zobrazit místo Lachema Kaznějov na větší mapě
Spustit audio
autor: Roman Miler