Marila Rokycany
Jedna z nejznámějších značek, a nejen na západě Čech, je Marila Rokycany. Podobně jako Hamiro nebo Favorit patří neodmyslitelně k Rokycansku. I když nyní by se již slušelo říci, že spíše patřila. Svá nejlepší léta má dávno za sebou, ale pěkně popořadě.
Na začátku 70.let 19.století bylo při valné hromadě rokycanské záložny rozhodnuto o stavbě cukrovaru. Ten vyrostl téměř bleskově pod vedením stavitele Jana Šmause. Náklady představovaly asi 400 000 zlatých. Ale o dva roky později se továrna stala jednou z mnoha obětí hospodářské krize, která po krachu na vídeňské burze postihla Rakousko-Uhersko.
Sen o vlasteneckém českém podnikání se rozplynul, když v objektu zrušeného cukrovaru jedna německá firma zřídila koželužnu. Nepříjemný zápach, který lidem v okolí vadil, přinutil koželužnu po 40 letech zavřít a následně v prostorách vznikla továrna, kde se vyráběly marmelády, povidla a zpracovávalo se kysané zelí. Produkce získávala na oblibě především pro svoji kvalitu a dostupnost. Od května 1922 konzervárenský závod nese značku Marila. Stále častěji putovaly výrobky z Rokycan na export a výrobní program se postupně rozšiřoval a upravoval.
Po válce se areál podniku stále více a více rozšiřoval. V letech 1945 až 50 patřila Marila Velkodistribuční družstvu. Zpočátku se zestátněná firma orientovala na výrobu kompotů a pomazánek, později přibyla i produkce hotových jídel. To už se rokycanská fabrika stávala základním závodem nového uskupení Západočeská Fruta, kam patřily i provozy v Sušici, Domažlicích nebo v Horšovském Týně. Později se přidalo také Západočeské konzumní družstvo a je zajímavé, že seskupení přetrvalo do roku 1990.
Co všechno se v Marile vyrábělo, vyjmenovává Ferdinand Hásek, od roku 1966 vedoucí laboratoří, později dlouholetý ředitel:
Ferdinand Hásek:
Marila měla poměrně široký sortiment výrobků od ovocných pomazánek, které se zase skládaly z džemů, marmelád, povidel přes kompoty všech možných druhů, sterilovanou zeleninu včetně hotových jídel.
Na export se vyvážely především borůvkové kompoty, meruňkové nebo jahodové produkty. Nejvýznamnějšími odběrateli se staly Skandinávie, Velká Británie , Austrálie, Spojené státy a Kanada. Naopak suroviny ke zpracování byly dováženy z Polska , Bulharska nebo Rumunska.
Pro výrobu kompotů byl kromě jiných ingrediencí velmi důležitý cukr. Zásobování však neprobíhalo nákladními auty.
Ferdinand Hásek:
Marila byla v té době připojena na vlečku, takže denně se tam vykládaly vagony, někdy s ovocem, ale převážně s cukrem, protože cukru se týdně zpracovávalo 400-600 metráků.
Marila měla stálých kolem 250 lidí, pochopitelně v sezoně potom se přibírali brigádníci. Měli jsme uzavřené smlouvy, tzv. letní aktivity mládeže, na takové ty ruční práce, jako byly odstopkování jahod atd. Ale i na jednodušší práce k linkám, takže jako během té letní sezony z těch 250 měsíčních kmenového stavu, tak se ten stav zvýšil v průměru o 100 – 120 lidí měsíčně.
V dobách největšího rozmachu rokycanské továrny bylo z uváděného počtu pracovníků zhruba osmdesát procent žen.
V polovině 80.let se podařil uskutečnit nevšední mezinárodní projekt. Z Vietnamu se začalo dovážet tropické ovoce, především ananas ve formě ovocného polotovaru a ten se v Marile následně zpracovával. Výroba probíhala na italském zařízení, které v té době představovalo světovou špičku. Bohužel moderní vybavení dlouho nesloužilo.
Po změně politického systému v roce 1989 se sice zdálo, že potravinářský průmysl u nás bude mít budoucnost, ale konzervárenský průmysl byl převálcován kvalitnější a lákavější dovozovou výrobou, které nebyla schopna Marila konkurovat.
Roku 1991 se ještě v předvečer privatizace uvažovalo o sloučení Marily a Favoritu, dvou perspektivních rokycanských podniků, s tím, že obě továrny by si mohly operativně vyměňovat pracovní sílu. Nakolik se toto tvrzení zakládalo na pravdě, je spíše v rovině spekulací. Každopádně v roce 92 byla Marila nabídnuta v kupónové privatizaci. Podnik měl dluh zhruba 60 milionů korun. Ten se s příchodem nového managementu částečně umazal, protože továrna zvýšila produkci marmelád, zahájila výrobu nových produktů a tvrdě postupovala vůči dlužníkům. Také se odprodaly některé prostory závodu.
Bohužel poptávka po kompotech a sirupech vyráběných v Marile se stále snižovala. Podnik byl nucen jejich výrobu opustit a s tím přišlo i propouštění zaměstanaců. V roce 1994 jich zbylo ve firmě něco přes 60. Poslední pokus, jak firmu zachránit, ztroskotal na podvodném jednání nigerijských tzv.obchodníků, kteří nedodali předem zaplacené zásilky sušeného ovoce a pomerančové kůry. Tato chyba v obchodn měla za následek likvidaci firmy, kterou valná hromada odhlasovala. V březnu 1996 byl vyhlášen na Marilu konkurz a areál o rozloze téměř 70 tisíc metrů čtverečních, včetně železniční vlečky byl nabídnut do dražby. Prostory pak postupně patřily firmě Balírny a pražírny, následně sesterské společnosti Tropicana Drinks a od roku 1999 firmě Ahoj. Bohužel žádný z těchto podnikatelských subjektů nedokázal zásadně uspět. Prázdné dílny a rozsáhlé prostory téměř opuštěného areálu Marily v Plzeňské ulici jsou němým svědkem divokého podnikání po roce 1989.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
