Nejdelší den, nejkratší noc.

Astronomové to mají s délkou dnů a nocí jednoduché. Nejkratší noc je jedenadvacátého června a basta, řekne hvězdář, aniž by něco dodával k samozřejmé jistotě nejdelšího dne. Ani jsem to neměřil, takže nevím jak přesně je noc krátká a den dlouhý; vycházím tak nějak v červnu i v únoru i jindy z intervalu čtyřiadvacetihodinového, venkovní teplotou neměnného. Jestli je čas veličina tak éterově těkavá jak jsem ji už v mládí poznal, jestli je mi každý den krátký a nejkratších jich mám hned několik do měsíce, nemá význam sledovat pomalé astronomické ticho či svítivou šmouhu životních rychlostí. Dělám to jinak, snad zbaběle, když vůbec nezkoumám srážlivost času ve svých dnech i nocích. Nespím nijak málo a přesto se mi při uléhání často zdá, že se nevyplatí se přikrývat, nevstávám nijak pozdě a přesto si často kladu dotaz stran účelnosti stlaní, když už za chvilku budu se opět ptát na tu prospěšnost přikrývky.

Astronomové to mají snadné, rozhodnout o délce čehokoliv, protože nakonec, vždycky, když jim teče do Koperníkových botek, otevřou si dvířka do Einsteinovy chaloupky relativity. Kam si má ale otevřít nespavec, co má i nejkratší noc v roce stejně dlouhou jako ostatních tři sta třiašedesát a kousek? Kam matka, čekající na dospívající dceru, kam osamělý mořeplavec, kam barman, pekař, porodník a rodička? Jak dlouhou noc má odsouzenec na smrt a jak dlouhou jí má odsouzenec k bohatství? A bezdomovec? V jakých harmoniích a vztazích hledal zkrácení nocí Beethoven, v jakých barvách a barech Toulouse-Lautrec, a v jakých sonetech a snech Shakespeare, a co takový Malý princ, jak ten spal? A nebo, napadá mě ještě v souvislosti s tím stlaním, taková Šípková Růženka, která toho nevěděla mnoho ani o jedech, natož o životě a relativitě?

Logo|foto:Český rozhlas

Astronomové to mají lehké, protože vypočítané. Pro mě je neuvěřitelnou ta jejich jistota frekvencí, kmitočtů a kvantifikovaného tepla; ta jejich přesnost zdá se mi teď, a před minutou začala odbíjet půlnoc, obludná, protože zároveň nic neříkající. A nebo se vám opravdu zdá, že potřebujete na den přesně vědět, že byste bez nich ten nejkratší noční útlum prošvihli? Já jsem holt spíš na ty Lautrecky a Shakespeary, na ty bary a svatojánské sny, na tu Exupéryho tichou poštu bezmotorového přemítání. Třeba o tom, zda dvojčata pojmenovaná Hypnos a Thanatos nebyla jednovaječná, protože jen tak si dostatečně mohu vysvětlit ten malý rozdíl mezi jejich vizáží, když jejich síla a vliv jsou si tak astronomicky vzdálené, jen s jistotou jejich jednovaječného původu bych si byl jistý i já v úsudku tom, že propadaje propadajíc kouzlu boha jménem Hypnos nepropadám konečnému schrupnutí v peřinách Thanatových.

A tak se dnes nestalo poprvé, že mně právě tihle dva ve své dvojjedinosti usmířili v mé pseudoakademické rvačce s astronomy a jejich odtikáváním přesných vzdáleností od přesných hvězd k nepřesným lidem. Čeká nás noc krátká, čeká nás noc velmi dlouhá. Skončí jak ta krátká, to podle Lautrecka, tak ta šípkově dlouhá. To podle těch dvojčat v Řecku i v nás. Můj ranní problém s potřebou mého stlaní to ale, bojím se teď dle Beethovena, nevyřeší. Nejsem astronom, říkám si na dobrou noc.

Logo|foto:Český rozhlas