Selská svatba na Plzeňsku / IV. část: Oblečení a úprava hlavy nevěsty a ženicha

U nevěsty na první pohled největší pozornost budila silueta postavy - sukně a spodničky, tedy hlavně jejich množství. Nevěsta na Plzeňsku jich totiž na sebe oblékala i 12 – 17! Spodničky bývaly ze šerky, pak následovaly sukně mezulánky a 3 nebo 4 nejsvrchnější sukně byly z látek lehčích, jemnějších a dražších a byly velmi široké. K tomu zástěra zvaná „baborák“. Punčochy červené, podvazky a střevíce s malými vysokými špalíčky a zelenou pentlí v přední části.

Kabátek z bílého sukna a „měňavý“ šátek

Kabátek z bílého sukna|foto:Národopisné muzeum Plzeňska / Západočeské muzeum v Plzni

Kromě množství sukní nevěsta také oblékala bílou košilku s krásnou krajkou u krku a živůtek nebo šněrovačku, která ale nebyla vidět, protože přes ni nevěsta oblékla kabátek z bílého sukna, lemovaný šedivým králíkem. Kabátek byl vyšívaný modře. Kabátek oblékala nevěsta hlavně na oddavky v kostele, případně na cestu k ženichovi, pokud byla velká zima. Jinak bývala o veselce i bez kabátku. Nikdy ale nechyběl parádní hedvábný šátek přes tělo. Šátek musel být zvláště velký, lesklý a „měňavý“, tkaný ze dvou barev, a s dlouhými třásněmi.

 „Jak je pěkně vočepená!“

Postupná úprava vlasů a čepení|foto:Národopisné muzeum Plzeňska / Západočeské muzeum v Plzni

Svatební úpravu hlavy - možná překvapivě - nezdobí typická plzeňská „holubička“ (čepeček s bílými širokými křídly). Nevěsta, která šla na oddavky, měla jen pečlivě spletené vlasy: 4 vrkoče a v nich propletené červené pentle. Dohromady se tomu říkalo „čepení“ a také se říkalo „ta je pěkně vočepená“. Ve vrkoči nechyběla ještě také tzv. „jehlička“ („žínka“). Jehličky zpevňovaly stočené vlasy, délku měly asi 25 cm, byly mírně zahnuté a šlo o ploché obloučky z pružného plechu – měděného, od začátku 19. století i mosazného (vyráběli je kováři a klempíři), někdy byly dokonce zlacené (ty prodával zlatník v Plzni).  Hlavice „jehličky“ byla zdobená prolamováním a vyráženým geometrickým ornamentem nebo rostlinnými motivy. Někdy bylo na „jehlici“ vyryté i jméno majitelky a letopočet. Úpravy hlavy nevěsty doplňoval ještě rozmarýnový věneček. Stejně oblečená a učesaná jako nevěsta bývala i družička, jen neměla na hlavě rozmarýnový věneček.

„Ženící“ kabát s řadou „mosáků“

Ženich v dlouhém „ženícím“ kabátu z modrého sukna a řadou knoflíků „mosáků“|foto:Národopisné muzeum Plzeňska/Plzeňská folklorní scéna

V životě chlapce bývala  svatba prvním okamžikem, kdy na sebe oblékl dlouhý, modrý, soukenný kabát (tzv. „ženící“), resp. většinou rovnou dva přes sebe! Kabáty byly až po kotníky, hustě posázené žlutými knoflíky „mosáky“ (kabáty jich mívaly až 55 v jedné řadě), dírky byly obšité zeleným hedvábím. Kabát se ale na knoflíky nezapínal, většina dírek bývala neprostřižená.  Pouze ve výšce hrudi byla prostřižená trojice dírek a jednou z nich bývalo provlečené poutko ze zeleného hedvábí, kterým se kabát zapínal. Vnitřní kapsa kabátu bývala  zpravidla opatřená jednoduchou výšivkou se jménem (monogramem) majitele a datem svatby, popř. jiné významné události, ke které byl kabát pořízen.

11 fotografií

Klobouk s fábory a rozmarýnovým prutem

Na hlavě měl ženich klobouk s fábory (dlouhými pentlemi) a s prutem rozmarýny, který se pod bradou uvazoval černou hedvábnou stuhou. Na krku bílý a přes něj černý šátek. Na těle pod kabátem pak ještě „lajbl“ (vestu) také z modrého sukna a se žlutými, mosaznými knoflíky. Na nohy žluté jelenice a vysoké černé boty.  Podobně oblečený jako ženich byl také družba.