Plešatá zpěvačka

Ve studiu - Miroslav Buriánek a herci

21. října uspořádal náš rozhlas veřejný poslech hry Eugena Ionesca Plešatá zpěvačka. Režisérem rozhlasového zpracování byl Miroslav Buriánek, manželské páry hráli Pavel Kikinčuk s Inkou Brendlovou a Martin Stránský s Janou Kubátovou. Bronislav Kotiš hrál hasiče a Michal Pěchouček služku. Studio bylo zaplněno posluchači, kteří pak o hře besedovali. O dramatu s podivným názvem i o autorovi nám dnes řekne více Eva Klausnerová. Hru si budete moci poslechnout na stanici Vltava.

Spořádaný středoškolský profesor Eugene Ionesco je považován za otce nového typu divadelních her - absurdního dramatu. Tento mimořádně nadaný a mimořádně citlivý umělec se narodil roku 1909. Jeho otec byl Rumun, matka Francouzka. Dítě vyrůstalo střídavě v obou zemích. V době jeho dospívání se rodiče rozvedli a vlivný bohatý otec prosadil, že mu syn byl svěřen do péče. Vztah mezi nimi ale neklapal. Syn těžce nesl příklon Rumunska k fašismu i pozdější sovětskou diktaturu. Odsuzoval, že otec proplouvá politickými změnami a vždy si udrží privilegované postavení. Když utekl do Paříže, byla však jeho desiluze ještě silnější. Francouzští měšťáci z bezpečné vzdálenosti obdivovali Sovětský svaz, ale přitom hýčkali svůj majetek a jistoty. Jejich kavárenský komunismus byl plný frází a odmítal jakýkoliv závan skutečnosti. "Slovo už neukazuje, slovo tlachá," posteskl si Ionesco ve svém deníku. "Můžeme mluvit a nemyslet a k tomu se nám nabízejí klišé."

První divadelní hru napsal, když mu bylo téměř 40 let. Poprvé byla uvedena r.1950, ale neměla úspěch. Až po sedmi letech se to změnilo a za velkého aplausu ji začaly dávat všechny evropské scény. Co Ionesco vnímal v časovém předstihu, to už chápalo velké množství lidí. Vyprázdněnost jazyka i politiky a přeměna mnohotvárného života v pouhou honbu za konzumem už byla zřetelná a čím dál únavnější.

Poslech rozhlasové hry  Plešatá zpěvačka

Plešatá zpěvačka vlastně nemá děj. Pán a paní Smithovi, nadmíru spokojení se svým domem, ulicí, dětmi i večeří, sedí v salonu a tlachají. Navštíví je stejně duchaprázdní manželé Martinovi a společenský rozhovor pokračuje v duchu učebnice anglické konverzace, jež byla autorovi vzorem. Hra vrcholí zvoněním zvonku. Přichází hasič, hledající oheň, aby požárníci splnili plán hašení. Jelikož v domě oheň není, je usazen do křesla a pozván, aby se zúčastnil hovoru. Vstoupí služka Máry, která složila pro hasiče báseň o požárech a prosadí si její recitaci. Hra končí stejným idylickým večerem, tentokrát u Martinů.

Zajisté, že se ptáme, proč se představení jmenuje Plešatá zpěvačka. Je to kvůli jedné větě. Mezi nesmysly, které osoby v salonku pronášejí, zazní, že plešatá zpěvačka se češe pětkrát denně.

Natáčí se! Martin Stránský, Jana Kubátová, Pavel Kikinčuk, Inka Brendlová

Odborníci se shodují, že hlavním hrdinou hry je jazyk. Režisér Miroslav Buriánek ji zpracoval pro rozhlasové vysílání, aniž by musel příliš upravovat text. Přesto to byla náročná práce, protože hlasový výraz i dramatický rytmus musely být v souladu, aby odkrývaly i hlubší smysl díla. Těžký úkol měli i herci. Aby postihli správnou míru stylizace, nesměli sklouznout k psychologizování, ani přehrávat ironii. Text je navíc velmi náročný na zřetelnou dikci a spád řeči. Všichni svou roli dobře zvládli. A režisér se ocitl v roli dirigenta, kterému se podařilo vyjádřit nečekané pochybnosti a úzkosti přepadající dnes také naši českou současnost.