Řemesla na západě Čech: čalounictví

Už staří Egypťané znali spoustu druhů nábytku, které používáme dodnes. Stejně tak technické postupy jako například ohýbání dřeva nebo polstrování. K zásadnímu obratu došlo na konci 17.století, kdy se začíná čalounit na kostru.

Vedle hladkého čalounění se u historického nábytku objevuje také tzv. prošívání do čtverce nebo kosočtverce. Potahovalo se různým nábytkovým textilem a k výplním sloužily čalounické suroviny, které vytvářely měkkou a pružnou vrstvu - koňské žíně, koudel nebo mořská tráva. Doslova revolucí se stalo používání pružin, které se objevily v 2. polovině 18. století ve Francii a střední Evropě. V druhé polovině 20. století, v období obrovského rozmachu průmyslové výroby čalouněného nábytku, nahrazují pružiny a výplně různé polyuretanové pěny. Produkce se tak výrazně zjednodušuje a urychluje.

V našem regionu se první významnější snaha o vybudování čalounické tradice objevuje koncem 19. století, kdy je založena odborná škola uměleckého truhlářství v Kynšperku nad Ohří. Obor čalounická výroba je ale na škole oficiálně zaveden až po druhé světové válce. V současné době není zatím o čalouníky v našem regionu nouze. Zajímavé je, že toto řemeslo vykonávají velmi často ženy a to i přesto, že jde o fyzicky namáhavou práci. Paní Olga Čížková se řemeslu věnuje dvacet let. Od roku 1995 dokonce ve vlastní dílně v Sokolově.

Paní Čížková jaké nářadí čalouník potřebuje?

Židle z čalounictví Olgy Čížkové|foto: Pavla Sofilkaničová

Tak, ke svému povolání potřebujeme hlavně ostré nůžky, kozí nožku, modráky hřebíčky, potřebujeme k tomu papundekl, to je takový pomocný papír. Dále pochopitelně kladívko, kleště, kompresor, střílecí pistoli na sponky a spousty látek. Ať tedy na starožitný nebo na normální nábytek. A další a další…

Toto je fyzicky poměrně náročné povolání. Proč jste si vybrala právě čalounění?

Čalounění je krásné povolání, protože ze staré věci uděláte novou. A máte radost z toho, když je zákazník spokojen a odchází s pocitem, že má doma hezkou věc. Opravdu je to teda nádherné povolání.

Pojďme si třeba říci o přečalounění křesla. Zkuste našim posluchačům popsat, jak vlastně taková práce probíhá?

Takže: vybereme látku. Klient si řekne jakou má asi tak svojí představu. Jestli křeslo bude vypadat tak jako původní nebo jestli chce udělat nějaké změny. Takže se domluvíme na opravě křesla, objednáme látku a začne takzvaný bourání. To ne, že by jsme zákazníkovi zbourali křeslo a nic si neodvezl. Ale začneme strhávat starou látku a pak zjistíme, co je t vlastně všechno na opravu potřeba. Takže, když jsou zničený pera, je možnost výměna per, výměna molitanu a potom látka a začišťovačka.

Máte zkušenosti i s čalouněním starožitného nábytku?

Máme…. a nejhorší je shánění věcí potřebných k renovaci jako je třeba anglická tráva, pružiny, popruhy nebo obyčejný hřebíky modráky. S tím je teda problém. Ale jinak - starožitný nábytek to je to nejhezčí. Mě hodně naplňuje dělat na starých kočárcích. A v tomto případě zase sháníme slídu na kryty kočárků a to je taky trošičku problém. Ale dá se to sehnat.

Pokud jde o to bourání, které jste zmínila. Určitě nacházíte sem tam nějaký ten poklad…

No, nacházíme poklady - třeba jsou to staré peníze, sponky, pilníky na nehty a podobné drobné věci. A taky se nám občas stane, že tam jsou nějací živí tvorové, jako jsou červy a nějaký ty larvy. To se tam taky najde. Ale to je tím, že zákazník se nedostane prostě dovnitř i s vysavačem. Takže to ho omlouvá.

Mají mladí lidé zájem věnovat se tomuto, dá se říci i uměleckému oboru?

Čalounictví je jako jedno z mála řemesel už od vlastních počátků velmi úzce spjato s dalšími uměleckými odvětvími. Jsou to truhlařina a restaurátorství. Žádný čalouník se bez takových partnerů prakticky neobejde. Případně musí takové řemeslo sám ovládat.

Čalounit se dá ledacos. V Dolním Rychnově v dílně pana Petra Skribka se věnují trochu jinému čalounění. Žádné kočárky nebo otomany, ale autosedačky, potahy v interiérech autobusů i letadel. Včetně autoveteránů….

Jaký je rozdíl mezi čalouněním autosedaček od jiného čalouněného nábytku?

Je to velký rozdíl samozřejmě. Všechno se musí opatrně vyndat, protože tam jsou součástky, které se mohou poškodit - různé plastové spoje, které se použijí na zpětnou montáž.

Autočalounictví Skribek - Karman se zabývá čalouněním vozů|foto: Pavla Sofilkaničová

Co se dá ještě v interiéru čalounit?

Je to úplně všechno. Je to koberec, jsou to boky, je to strop, přístrojové desky, sedadla, volant. Čalouníme řadící páky, plasty… Podle zákazníka. Co si přeje, to se mu očalouní.

Se kterým nejzajímavějším modelem jste měl tu možnost pracovat, pokud jde o veterány?

Můj první veterán, na kterém jsem se vlastně i učil, bylo Porsche 911. S tím jsem si vyhrál. Dělali jsme východoněmeckého Barkase, volkswagen karmann ghia, Mercedes 350. Také veterány autobusů a jiné starší vozy.

Když jsme si domlouvali schůzku, byl jste velmi zaneprázdněn sháněním materiálu do jistého vrtulníku. Tak jak se Vám to nakonec podařilo?

Tak podařilo. Samozřejmě po jednání se zákazníkem musíme najít nejlepší řešení. Co se týče helikoptér a letadel, jsou tam jiné podmínky. Je tam podmínka nehořlavých materiálů, takže o to bývá těžší sehnat materiál, který má zároveň atest pro leteckou dopravu.

Je vidět, že během vývoje čalounictví se vše technologicky zdokonalovalo a čalouněný nábytek se proměňoval od jednoduchých ke složitějším tvarům, od primitivního potažení látkou po využívání nejmodernějších materiálů a od nevelkého pohodlí k téměř dokonalému komfortu.