Řemesla na západě Čech: bednářství

Naše povídání o bednářích začněme malou exkurzí do historie tohoto řemesla. Tu má doslova v malíčku Jindřiška Eliášová z oddělení návštěvnictví plzeňského Prazdroje:

„Musíme začít se dvěma profesemi - s profesí bednář a s profesí bečvář. Ve středověku existovala tato dvě řemesla vedle sebe. Bečváři byli ti, co dělali sudy a bečky, a bednáři dělali spíše dřevěné bedny, truhly. Vyráběli spíše z bukového dřeva, zatímco bečváři dělali sudy ze dřeva dubového. Pak ale, samozřejmě jak si ta řemesla byla blízká, cechy se spojili, šlo i o práci a odbytiště, a vývojem se stalo to, že se řemeslu začalo říkat bednář a specializovalo se na výrobu beček a sudů.“

Posuňme se do minulého století. Tam nastal zlom, když se nádoby začaly dělat z jiného materiálu než ze dřeva.

„Nastala tak velká krize, že to bednářské řemeslo víceméně zmizelo ze světa,“ pokračuje Jindřiška Eliášková. „V 19. století všechny velké pivovary, které vznikaly v Čechách, zaměstnávaly stovky bednářů, protože jediná nádoba, ve které pivo mohlo kvasit, mohlo zrát, mohlo se transportovat do hospody, byla dřevěná nádoba. Kvasné kádě, nebo velké ležácké sudy, které jsou ve sklepích, nebo pak transportní nádoby, tedy sudy 25 litrů - štěně, 50 litrů – půlka a 100 litrů – hejták. V minulém století přišla plzeňská Škodovka s kegy. Byly kegy a používaly se na transport plzeňského piva do Indie. Přišla ale válka, takže se v tom nepokračovalo a projekt zapadl. V 50. a 60. letech se začaly používat hliníkové sudy.V 70 a 80. letech se dřevěné sudy pro transport piva prakticky už nepoužívali a pak přišly nerezové sudy. A bednáři na konci 20. století byli víceméně k ničemu, k nepotřebě a většina pivovarů s nimi přestala pracovat.“

Pasování mistrů cechu bednářského (Karel Hofmann a Ladislav Brůha)|foto: Zdeněk Vaiz

Jak se vám podařilo v Plzni tohle řemeslo zachránit?

„Je to souhra asi toho, že v plzeňském pivovaru byl vždy vztah lidí k historii a souhra v tom, že bednáři v pivovaru zůstali, i když dělali v jiných profesích, ale zůstali tady i v 90. letech, kdy skončila výroba ve sklepích v dřevených kádích a dřevěných sudech. Takže my jsme později měli možnost dát dohromady partu z lidí, kteří dál pracovali v pivovaru, ale prostě byli v jiné části výroby. Díky bednářům, kteří se stále starají o sudy a kádě, může pivovar ve svých sklepích udržovat v malém objemu výrobu piva Pilsner Urquell stejným způsobem, jako to dělal Josef Groll v roce 1842. Životnost ležáckého sudu je při důkladné údržbě okolo osmdesáti let, ve sklepích Prazdroje ale máme i kádě starší sta let.“

Co je takový majstštyk bednáře?

„Bednáři jsou velice zruční, dělají kromě jiného malé nádoby, krásné korbely, vykládané různé poháry, ale ta skutečná bednářská práce se odehrává při výrobě velkých sudů. A tím majstrštykem je jednoznačně léžácký sud.“

A my se na přípravu jednoho takového ležáckého sudu půjdeme podívat.

„Jde vlastně o poslední fázi konstrukce ležáckého sudu, říká Jindřiška Eliášová. „To co přichází poté, to jsou povrchové úpravy, hlazení, hoblování, samozřejmě se sud musí nakonec vysmolit. Tady je sud připravený k bednění. To je poslední fáze stavby. Spočívá v tom, že ten nejštíhlejší z party vleze dovnitř do sudu, kolegové ho zabední a bednář vevnitř dbá na to, aby dno bylo dobře nasazené v takzvané rýze, které je připravená. Bednář víko zevnitř utěsňuje rákosem, který se dodnes používá jak jediné těsnění. Kolegové zvenku ho dirigují, protože zvenku dobře vidí, jestli je dno dobře osazeno a poté, co je všechno hotovo, bednář musí vylézt ze sudu a dostává se malým otvorem. Tenhle otvor se pak používáme na čištění sudu ve sklepě, protože sudy po ležení, tedy po době, kdy ve sudu zraje pivo, se musí vyčistit. Do sudu musí vlézt řemeslník a čistit klasicky mechanicky vodou, hadicí a kartáčem. Bednáři a lidé ve sklepě jsou zvyklí lézt tím otvorem tam a zpátky. Samozřejmě to nemůže dělat člověk, který trpí klaustrofobií. I když do sudu třeba vleze, ten pobyt pro ně by byl hodně trýznivý.“

Bednář leze dírou|foto: Zdeněk Vaiz

V současně partě bednářů plzeňského pivovaru pracuje sedmička fachmanů. Sedm statečných.

„My jsme zachránili bednářskou partu v roce 2002. Většina z těch lidí ale byli už v pokročilejším věku, a my jsme si uvědomili, že jsme sice zachránili bednářské řemeslo, ale pokud něco dál neuděláme, tak jen na deset let, než ti dříve narození odejdou do penze. Dohodli jsme se, že vždy po odchodu bednáře do důchodu, přijmeme nového mladého člena do party. Protože se bednařina nikde neučí, tak jsme si říkali, že přijmeme mladé truhláře, kluky, kteří umí se dřevem, vyznají se, připravili jsme pro ně tříletý rekvalifikační cyklus, během kterého se potkali s veškerou prací bednářů. Od bednění až po smolení“.

V uplynulých dnech byli do bednářského cechu pasováni dva noví bednáři Karel Hofmann a Ladislav Brůha. Takže v současné sedmičlenné partě jsou tři původní bednáři a čtyři, sportovní terminologií řečeno, pivovarští odchovanci. Partě bednářů šéfuje Josef Hrůza:

„Vedle nás starších jsou tady mladí kluci kolem třiceti pětatřiceti let,“ říká Josef Hrůza. „Parta musí být sehraná, musíme zaskakovat jeden za druhého, pomáhat si navzájem. Noví lidé, které si vybereme, musí mít vztah k práci se dřevem, takže vybíráme z bývalých truhlářů nebo nábytkářů a podobných profesí. Jedno podstatné ale musí mít všichni – zájem o tuto práci.“

Josef Hrůza potvrzuje, že k bednářská práci musí vedle fortelu mít člověk i slušnou fyzickou kondici.

„To je základ, my všichni jsme tady byli takoví urostlí, jak říkám, byli jsme dobře krmeni pivem. Proto jsme třeba o něco kulatější, ale ta fyzička opravdu musí být.“

Šéf party bednářů nemá strach, že by krásné bednářské řemeslo v plzeňském pivovaře vymřelo.

„Máme spoustu zakázek pro podnik, zájem je i mimo něj. Starají se dobře o nás i tím, že se nám starají o materiál. Nesmíme totiž zapomenou, že dřevo musí odležet. My třeba ten dub nakupujeme silný devět centimetrů a tak leží osm devět let, než s ním začneme pracovat. Říkáme, že každý centimetr musí rok odležet. Ze syrového se dělat nedá. A výroba? Ono se toho zase až příliš nemění. Řekl bych, že je stále klasická jako v minulosti. Prostě vrátili jsme se opět ke klasické poctivé práci."

Už jsme hovořili o tom, že dva noví bednáři byli pasování do bednářského cechu. Dříve musel bednářský učeň být synem počestných rodičů – čestného zaměstnání. Toto povolání nemohl vykonávat syn metaře, kata či hlídače dřeva. Při vyučení musel učeň pozvat mistry, vyběhnout na ulici s křikem „hoří!“, ostatní učni jej polili studenou vodou a pak následoval přípitek. Tímto obřadem byl učeň zasvěcen do řemesla a jeho cechu. Podívejme se ještě na závěr, jaký význam toto pasování mělo v minulosti.

„V minulosti to bylo myšleno tak, že pokud byl někdo pasován do cechu bednářského, tak se stal majitelem licence a mohl si otevřít dílnu,“ dodává Jindřiška Eliášová. „A to bylo to nejcennější. Někdo třeba zůstal celý život tovaryšem, neměl třeba peníze na to, aby si zřídil samostatnou dílnu, ale aby si ji mohl zřídit, musel být přijat do cechu, pasován na bednáře. Takže v minulosti to mělo daleko větší význam, protože to umožňovalo lidem, rozvinout si vlastní živobytí.“

Dnes na konci pasování dostává nový bednář diplom a svoji bednářskou zástěru. A úplně na závěr přijde na řadu pohlavek.

„Je to zase spojeno zase s tím, že se mistr loučí se svým učedníkem s tovaryšem a ví, že jako mistrovi už mu nikdy pohlavek nedá. A když ano, tak to může špatně skončit. Ten pohlavek bylo jakési symbolické rozloučení mistra s bývalým tovaryšem. Bednáři velmi dobře demonstrují to, co je tady v pivovaru cítit na každém kroku – úctu k ohromné tradici a historii našeho plzeňského piva.“

Novými členy bednářského cechu v plzeňském pivovaře se stali Karel Hofmann a Ladislav Brůha. Proč se vůbec rozhodli pro bednářské řemeslo?

„Zajímalo mě to, pivovar se mi vždycky líbil, dělali tu moji předkové, tak asi jako se rozhodujete pro každé řemeslo. Z důvodů existenčních a je to něco jiného než ta klasika,“ říká Karel Hofmann. „Do party jsme zapadli hned od začátku, byla a je výborná. Žádný problémy nám nedělali jako třeba v jiných dílnách, kde se vám smáli, že nic neumíte.“

A Ladislav Brůha dodává: „Já jsem se rozhodl proto, že jsem měl kamaráda, který tady dělal a tak jsem věděl, že to tady není špatný. Dělal jsem od dřeva všechna řemesla a bednařina bylo jediné, co jsem si nevyzkoušel, co mi scházelo. Proto jsem to zkusil, zalíbilo se mi to a rád bych tady zůstal.“ A na otázku, jestli musí hodně trénovat, aby se úzkým otvorem dostal do sudu a zpátky, s úsměvem odpovídá: „Ne, to netrénuji. Jsem prostě nejhubenější takže jsem to odnesl já.“