Řemesla na západě Čech: rukavičkářství

Už prehistorický člověk si před chladem chránil také ruce. Zpočátku mu k tomu sloužily pouze surové kožky, později se přes primitivní způsoby činění kůže dostal až k jakési výrobě rukavic. S vývojem společnosti začaly postupně rukavice, kromě základní ochranné funkce plnit i funkce další. Sloužily například jako důkaz společenského postavení, jako módní doplněk apod. Nejstarší nález rukavic pochází z egyptských pyramid, drahocenné kožešinové rukavice užívali i staří Peršané. V průběhu historického vývoje dostalo používání rukavic určitý symbolický význam. Ve středověku byla rukavice symbolem královského jednání. Odtud zřejmě dodnes užívané rčení „jednat s někým v rukavičkách“. Známe i symbol hození rukavice při výzvě na souboj. V historických dokumentech bychom našli celou řadu využití rukavic. Jako součást šatníku se staly předmětem bohatého zdobení. Postupem času byly neodmyslitelnou součástí běžného odívání. V druhé polovině 20. století ztratily rukavice svoji dekorativní funkci a v současnosti se až na pár výjimek využívají zejména jako ochranný prostředek proti nepřízni počasí, nebo jako součást pracovního či sportovního oblečení.

U nás jsou rukavičkářstvím známá města Dobříš a především krušnohorské Abertamy. Historii rukavičkářství na západě Čech můžeme datovat do druhé poloviny 19. století. Prvotní kámen položil abertamský rodák Adalbert Eberhart, který nejdříve ve Vídni založil vlastní firmu a pak se i se získanými zkušenostmi vrátil zpět do rodného města. Byl tak prvním odborníkem na výrobu rukavic v Krušnohoří vůbec. Firmu zanedlouho opustil a její vedení přenechal svým tovaryšům.

Ovšem jejich nejzdatnější Alois Chiba založil v roce 1853 svojí vlastní firmu a v roce 1860 už zaměstnává 100 žen, které sešívají díly, které on sám vysekává. A protože byl velmi zdatný obchodník, tak už měl první zakázky do zahraničí , říká ředitelka Muzea Karlovy Vary Lenka Zubačová.

Na jaké rukavice se tato firma zaměřila?

Doménou krušnohorské produkce byla výroba tak zvaných glacé rukaviček, které se vyznačovaly perfektní přiléhavostí a jemností. Což byl požadavek trhu druhé poloviny 19. století, doplňuje Lenka Zubačová s tím, že největší rozkvět rukavičkářství ale zaznamenala firma bratří Zenkerů na přelomu 19. a 20 století.
Na konci 19. století čítala firma 52 provozoven. Za první světové války zažívali stagnaci, ale už v roce 1920 díky obchodním schopnostem velké oživení a ve 30tých letech firma Zenker zaměstnávala 1750 lidí.

Rukavice |foto: Dana Jelínková

Jak to vypadalo s rukavičkářstvím po II. světové válce?

Po druhé světové válce došlo samozřejmě k mohutnému vysídlení německé kvalifikované pracovní síly. Nastaly problémy s produkcí jako takovou, došlo k výraznému poklesu a v roce 1948 byly sloučeny všechny rozptýlené provozovny po Krušných horách a vznikl jediný závod právě v Abertamech.

Po sloučení abertamského podniku se závodem v Dobříši v 60tých letech minulého století dosahovala průměrná roční produkce neuvěřitelných 600 tisíc párů rukavic. Je tedy s podivem, že rukavičkářství s obrovskou tradicí a světovým věhlasem v Abertamech v roce 1998 zkrachovalo. Umění rukavičkářů v Abertamech dnes připomíná už jen muzeum, které se nachází v budově obecního úřadu. O vystavené exponáty s láskou pečují členové Občanského sdružení Abertamy. Jedním z nich je i poslední ředitel zdejšího závodu Gerhard Krakl. Ten také prozradil, jaké materiály pro výrobu rukavic zdejší rukavičkáři používali.

My jsme zpracovávali ze začátku nejvíc kozlečiny, a koziny. Kozlečiny jsou kůže z kůzlat, která ještě nedostala jinou potravu než mléko. Mezi tou kozlečinou a kozinou jsme měli tak zvané ročky. Potom už byly koziny, což byly těžší kůže, které se používaly hlavně na pánské rukavice.

Jaké provozy jsou ve fabrice, která vyrábí rukavice?

V rukavičkárně se začíná předměřením, přípravou kůží pro střih rukavic, následuje zmiňovaný střih, vysekávání, dekorativní práce, zakládání meziprstových vložek, a pak přicházejí na řadu šití. Máme různé druhy šití. Ruční šití, šití na stroji štep, na stroji dánka, na stroji kožešnická dánka, na stroji laš. Po ušití jsou rukavice bez podšívkové nebo podšívkové. Poslední operací je žehlení rukavic.

O všechny vystavené stroje potřebné k výrobě rukavic se v muzeu stará někdejší mechanik abertamského závodu Pavel Schreiber. A jak říká, dát dohromady sbírku, která čítá na 50 kusů nebylo vůbec jednoduché.

Staré stoje na výrobu rukavic|foto: Radek Vystyd

Jsou tu stroje pro všechny výrobky, co jsme dělali. Tady máte historické stroje asi z roku 1922.

Ten starší stroj, který jste mi ukázal, je z kterého roku?

To je asi 1900. My to přesně nevíme, protože není nikde podchycené, kdy byl ten stroj vyrobený. Je to sice Englert z Vídně, ale není tady rok výroby. To je zase Singrovka, slyšíte ten rozdíl?
Dalo to hodně práce. Někteří lidé se s nimi nechtěli rozloučit, jiní naopak přicházeli dobrovolně. Nynější expozice byla pohromadě zhruba za půl roku. Dělali jsme to kvůli tomu, aby ta naše mládež věděla, co se tady kdysi vyrábělo.

Že rukavičkáři v Abertamech byli opravdovými mistry dokládá i fakt, že šili rukavice pro naší reprezentaci na zimní olympijské hry v Sapporu v roce 1972. Jeden pár je rovněž součástí abertamské sbírky. Přestože světové trhy válcuje nekvalitní čínské zboží, a výroba rukavic v Česku i celé Evropě postupně zaniká, tato muzejní sbírka ukazuje, jak významným řemeslným odvětvím rukavičkářství bylo. Jedno je ale téměř jisté. Výroba tohoto krásného oděvního doplňku se do krušnohorských Abertam asi už nikdy nevrátí.