Řemesla na západě Čech: tkalcovství
V seriálu Řemesla na západě Čech vám dnes představíme tkalcovství a postřekovskou tkalcovu, kde se vyrábí tradiční český kanafas.
Tkalcovství je technologie, kterou lidé používali už od pravěku, jak dokazují mnohé archeologické nálezy. Jedná se o provlékání nebo křížení dvou kolmých soustav vláken rostlinného nebo živočišného původu. A jak potvrzuje historička z Národopisného muzea Plzeňska – Jana Slámová – nástrojem tkalců byl tkalcovský stav.
Nejstarším typem byl stav vertikální. Údajně už slovanské slovo STAV napovídá, že byl rám postaven na stojato. Na tomto rámu se napnula osnova a mezi vlákny té osnovy se proplétal tak zvaný útek.
Značné vylepšení znamenal vertikální stav prošlupový. V jeho případě se lichá a sudá vlákna osnovy vázala vždy na zvláštní listy. Ty se střídavě nadzvedávaly a mezi nimi vznikal otvor zvaný prošlup.
Vynález prošlupového stavu velice urychlil tkací techniku. Tkadlec si mohl útek prošupem skutečně prohodit z jedné ruky do druhé. Když tkalci tkali širší pruhy látky než bylo rozpětí jejich paží, museli pracovat dva a ten útek si vlastně jeden druhému házeli.
Ve vrcholném středověku už byly známé horizontální neboli ležaté tkalcovské stavy. Ty měly jedno výrazné vylepšení - možnost ovládat jednotlivé listy nohama.
Tkadlec měl v dolní části tkalcovského stavu podnožky. Od každé podnožky vedla šňůra k jednomu listu. Při plátnové vazbě stačily dva listy, tedy dvě podnožky a při složitějších vazbách nebo při tkaní vzorovaných tkanin muselo být podnožek několik.
Tkaní bylo do konce 14. století považováno zpravidla za ženskou práci. Spolu se vznikem měst ale docházelo k větší specializaci a také ke vzniku cechů. Například v Plzni bylo od středověku daleko více soukeníků, kteří zpracovávali vlnu. Tkalců, kteří se specializovali především na len a konopí, tu bylo mnohem méně.
Obvykle se jednalo o pláteníky, kteří se sem přistěhovali z venkova. Plátenictví v západních Čechách bylo rozšířenější například v podhůří Šumavy a Českého lesa. Venkovští pláteníci se v teplejší části roku věnovali pěstování lnu a konopí a přes zimu potom předli a tkali .
Například na Domažlicku sahá tradice tkalcovství až do 18. století. V Postřekově s manufakturou začínala rodina Štěpána Kapice.
Když jsem se sem přivdala v roce 1956, pracovalo v dílně nějakých 16 lidí. Byly tam staré dřevěné stavy a byly tam i “žakáry”. Tkaly se předtkávané, silné, závěsové věci . Pracovalo se na 2 směny – od 6 do 12 a od 12 do 18 hodin, vzpomíná manželka potomka této rodiny Anna Kapiová a zároveň popisuje, jak výroba v minulosti v rodině jejího manžela probíhala.
Barevná bavlna se nasoukala podle potřeby, nandala na trny a udělala se osnova. Tu potom nějaký dva mužský zvedli, natáhli na stav a máma z tkalcovny to vždycky přitáčela. A to byla dost těžká práce. Bylo tam nějakých 2000 nití, které musela přitočit. Trvalo to zhruba 4 hodiny. Poté to táta protáhnul, projelo se to a ženský začaly zatkávat.
Tradiční postřekovská tkaná bavlna má také podle Anny Kapicové svůj specifický název.
Říkalo se tomu strakodítko nebo kanafas. Byly to kostičky, proužky, no a většinou v to Postřekově nosili všichni. Kanafas se používal třeba na kandůš, na rozpajdu. Kandůš je sukně, rozpajda je jupka a fěrtuch je zástěrka. Ubrusy, povlečení – to se dělalo jedině z kanafasu. To potom vydržílo dlouho.. .
A díky dlouhé životnosti a odolnosti se kanafas nemusel stejně jako dnes ani v minulosti intenzivně udržovat.
Napřed se to pralo v trokach, my jsme měli doma kartáče, vždycky se to napařilo, vydrbalo se to v horký vodě a co bylo bílý, tak se dalo vybílit na bělidlo. Potom se to vycáralo, vyždímalo v ruce a pověsilo. To víte , že se to tak často nepralo. Prádlo se pralo, až když bylo špinavý. Kdepak za 14 dní vyhodit prádlo a vyprat, to by se vůbec bylo nestačilo. To víte, to muselo být 2 měsíce a někdy to bylo ještě dýl. Dokud to nebylo opravdu moc špinavý, tak se to nepralo .
V důsledku dlouhodobé tkalcovské tradice vznikla v roce 1963 na popud Ústředí lidové umělecké výroby v Postřekově na zelené louce nová tkalcovna. Tu vedl až do roku 1993 otec současného majitele Zbyňka Strnada. Ten se o deset let později rozhodl obnovit zašlou slávu postřekovské tkalcovny a koupil ji v konkurzu.
Navázalo se právě na tu ruční dílnu Štěpána Kapice, protože se jeho výrobky dobře prodávaly v obchodech Krásná jizba. A vzhledem k tomu, že byl nedostatek, protože ty ruční dřevěné stavy nebyly tak výkonné, tak se tady založila mechanická tkalcovna. Ta se postupem času vyvíjela z těch původních člunkových stavů až po dnešní – skřipcové. Roční výroba se na nich blíží zhruba 120 000 metrů , které jdou na odbyt.
Jak se postřekovská tkalcovna v průběhu let vyvíjela, popisuje i Marie Fainová, která tu pracuje už 33 let.
Když jsem nastupovala v roce 1977, tak jedna dělnice obsluhovala 3-4 stavy. V tom je podstatný rozdíl, protože dnes jich jedna tkadlena obsluhuje 10 - 14 podle potřeby. Dnes jsou také stavy více automatické, to se vůbec s dřívějškem nedá srovnat.
Každý zaměstnanec tu přitom musí podle Zbyňka Strnada zvládat hned několik profesí.
Začíná to rozdělením výroby, pak dělám skladníka, jezdím za dodávkami, to znamená úpravna, barevna, když je nejhůř tak odpoledne i tkám, aby byly metry, když je potřeba udělat zakázku . Jinak střihačka je zároveň tkadlena a umí také snovat. Snovařka souká a prohlíží do úpravny z úpravny. Mistr, ten tady dělá prakticky všechno od začátku až do konce co se týče techniky. No a švadleny, když je nejhůř, tak některý jdou prodávat. Takže se tady takhle střídáme a ti zaměstnanci tady vykonávají několik řemesel.
A pojďme se teď podívat přímo do výrobny ke kovovým tkalcovským stavům, kde se dozvíme, jak se tradiční postřekovský kanafas už 49 let vyrábí.
Režnou přízi musíme na snovárně přivést na osnovní vál, to znamená vytvořit si tu jednu soustavu nití, které říkáme osnova. Ta určuje délku tkaniny. Nasnová se to barveně tak, jak stanoví předpis. Pak ten vál přechází na tkalcovnu, kde se usadí do stavu. Dále se navede přes brdo, a pak už se podle vzoru tká příslušná kostička nebo proužek. Pochopitelně oči a uši tady dostanou pořádně zabrat, do plic se dostane textilní prach, takže práce ve tkalcovně je náročná i ze zdravotních důvodů. Zaměstnanci sice chodí pravidelně na zdravotní prohlídky, ale po x letech se na nich takové zaměstnání rozhodně podepíše .
A fyzickou náročnost práce v tkalcovně potvrzuje i Marie Fainová.
Fyzicky je to hodně náročné, protože tím, jak je více stavů, tak je více běhání. A i když se jedná o automaty, tak těch stavů je hodně a člověk se za 8 hodin vůbec nezastaví. To je fofr, to je fofr.
A tak tradice postřekovského kanafasu přetrvává navzdory těžkým pracovním podmínkách nadále především díky obětavosti zaměstnanců místní tkalcovny, potvrzuje jednatel společnosti KANAFAS CZ s.r.o – Zbyněk Strnad.
Jsou to většinou věrní spolu – zaměstnanci, kteří mají rádi kanafas. Řekl bych , že do zaměstnání chodí s láskou. A je to právě o té obětavosti, protože někdo jiný, kdyby k tomu neměl vztah, protože my jsme tady pomalu jako rodina, tak by už dávno třeba utekl. A ti lidé tady tomu dávají víc než by dávali v jiném zaměstnání .
A tak tkalcovství jako tradiční řemeslo přetrvává nejen v Postřekově na Domažlicku , ale často se používá i k terapeutickým účelům v různých léčebnách.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
