Řemesla na západě Čech: nožířství

Nejstarší nože jsou známy od epochy paleolitu - nejstarší doby kamenné. První nože byly opravdu kamenné - nejčastěji pazourkové úlomky, které získaly mandlovitý tvar. Na výrobu nožů se také používala kost. Později se k nožům začaly přidávat dřevěné a kostěné rukojeti. Před 5 tisíci lety se pak člověk naučil získávat a opracovávat kovy a při výrobě nožů se začaly používat měď a bronz. Během doby železné byly bronzové nože vytlačeny noži ocelovými. Pro zajímavost například v Jižní Americe vyráběly dokonce nože i ze zlata pro rituální účely.

S příchodem průmyslové revoluce vyměnila ruční výrobu nožů výroba sériová. Hlavními důvody byla jednoduchost výroby a snížení ceny. V té době začíná i rozkvět zavíracích nožů.

Karel Hons ve svém "království nožů"|foto:Jiří Blažek

Místem, kde má svůj počátek nožířský průmysl v Čechách jsou bezesporu Mikulášovice - malé pohraniční městečko ve šluknovském výběžku. Mikulášovičtí výrobci nožů a nůžek prosluli už v 18. století ve střední a částečně i západní Evropě a značku MIKOV zná snad každý v České republice. Stejně tak jako KDS – neboli Kovodružstvo v Sedlčanech, kde začíná výroba někdy v 50. letech.

Říká se, že každý správný muž nosí v kapse nůž. A tím správným mužem je bezesporu plzeňský nožíř Karel Hons.

Mám nůž, který jsem si sám vyrobil, používám ho pro myslivost, která je mým koníčkem. Nožů je však hned několik druhů. Především nože kuchyňské, řeznické a také příborové a jídelní. Dále to jsou lovecké a útočné nože, respektive bojové, které používají zásahové jednotky a armáda. Potom jsou třeba vrhací nože, se kterými se můžeme setkat ve varieté nebo v cirkuse. Vzpomínám i na dětská léta, kdy byl oblíbený nůž takzvaná „rybička“. Stál tehdy korunu a dnes stojí 70xvíce. Pak jsou také nože řemeslnické – různé vyřezávací nebo zahradnické, roubovací. Mezi nožířské výrobky patří také břitva – neboli holičský nůž, který se vyznačuje tím, že má maximálně tvrdou čepel, speciální dutý výbrus a jemné ostří. A pak existují multifunkční nože, které mají více želízek, otvírák na konzervy, vývrtku, dneska dokonce i kleště a podobně.

Pak ještě existují různé nože a speciální nástroje.

To jsou třeba hoblovací a soustružnické nože nebo vyřezávací nože pro řezbáře a tak dále.

Nožířská dílna Karla Honse|foto:Jiří Blažek

Výroba nože má hned několik etap, které musejí následovat v přesném sledu, říká nožíř Karel Hons.

Výroba nože začíná výběrem vhodné oceli. Z ocelového pásku se vytvaruje nejprve čepel nože. K tomu potřebujeme speciální nůžky, kterými se dá ocel krájet, brusku kterou dobrousíme tvar a připravíme polotovar na předběžné naostření. To znamená, že se nůž od hřebu směrem k ostří zeslabuje, tak dlouho, až vznikne klínovitý tvar.

To ale zdaleka ještě není všechno.

Když je takto nůž připravený, následuje další fáze - kalení, což znamená ohřev polotovaru na 1 050 stupňů Celsia a jeho rychlé zchlazení. Potom se nůž popouští, to je z důvodu toho, že po kalení je extrémně křehký a tím, že se popustí na nižší teplotu, asi tak 200 stupňů, dojde k rozvolnění struktury materiálu a nůž získá pružnost.

Co však by byl takový nůž, kdyby neměl příjemnou střenku do ruky.

U ručně vyráběných nožů se střenky tvarují a vyrábějí se většinou ze dřeva. Dřevo se používá bukové na řeznické nože nebo z třešní, ze švestky nebo i jabloňové dřevo na nože kuchyňské.

Logo|foto:Český rozhlas

Nožíř Karel Hons však dělal střenky i z jiných materiálů než je dřevo.

Ano, ale to už se dostáváme do kategorie nožů vyráběných na zakázku. Tam se používají přírodní materiály jako je parohovina, rohovina, exotická dřeva, až po velmi exotický materiál, jakým je mamutovina. To je materiál, který přežil desítky tisíc let a dnes je možné ho najít na Sibiři nebo v Kanadě. My nožíři používáme převážně povrch klu, který je nasycen horninou ve které kel desítky tisíc let ležel. Části mamutoviny nakupujeme na nožířských výstavách například až v Paříži.

Žádný nůž nezůstane na věky ostrý, čas od času se proto musí i nabrousit.

Osobně si myslím, že 50 procent lidí nedrželo v ruce správně naostřený nůž. Takové to ostření o schody, keramický kastrol nebo taková ta protahovací kolečka, vám nůž zaručeně zničí.

Když vstoupíme do nožířské dílny, tak každého návštěvníka hned upoutá bruska . . .

To je nožířský brus na kterém se ostří veškeré nožířské zboží, nože, nůžky, složení do masostrojků. Kotouč se pohybuje ve vodě a zároveň chladí ostří nožů. Ostření probíhá tak, že se přitlačí na kotouč a pohybem se musí dotáhnout ostří do jemné jehly. Nůžky pak musím před ostřením rozebrat. Vyklepnout nýtek a teprve pak jednotlivé půlky naostřit. Poté v nůžkách rozklepu nový nýtek a vše je hotovo.

Nožířské řemeslo je dnes můžeme říci přímo umělecký obor, kdy zejména mužská část populace touží mít v kapse právě ten svůj originální nůž.

Je spousta lidí a sběratelů, kteří chtějí mít svůj speciální nůž. Takové nože se vyrábějí na zakázku. Používají se speciální ocele na čepele, titan na příložky a přírodní materiály na střenky. Nože mají různé tvary, jsou zajímavé na omak, vypadají esteticky a je s nimi radost pracovat.

Pro plzeňského nožíře a také myslivce a mysliveckého trubače jsou nože srdeční záležitostí a slovo kudla opravdu nemá rád.

Kudla to opravdu nesnáším, protože nože vyrobené na zakázku jsou originálem a nemůžeme je nazvat kudlou, ale spíše uměleckým dílem.

Nožířství je tedy i přes dnešní převažující sériovou výrobu nožů řemeslem, které určitě nezaniká a nezanikne. Bez opravdu dobrého, kvalitního a ostrého nože se nikdo ani na počátku 21. století neobejde.