Pranostiky bereme jako samozřejmou součást jazyka
V naší řeči používáme velké množství stabilizovaných, ustálených, stereotypních obratů, které jsou situačně zakotveny. Obecně je označujeme jako frazémy, popř. jako idiomy, a obvykle je považujeme za samozřejmou, možná až všední součást jazyka.
Tato obrazná úsloví můžeme rozdělit do několika odlišných druhů, např. rčení, ustálená přirovnání, pořekadla a pranostiky.
Pranostika obvykle souvisí s počasím
Jako pranostiku označujeme výroky týkající se roční doby nebo počasí obvykle také v závislosti či souvislosti se zemědělskými pracemi. Do tohoto víceslovného stabilizovaného vyjádření uložili naši předkové dlouholetou zkušenost a také dlouholeté pozorování přírody. Slovo v češtině žije již od 16. století a jeho původní význam byl astrologická předpověď, postupně nabývalo dnešního významu. Pranostika je slovem pocházejícím ze středověké latiny, od prognostica, předpověď.
Známé pranostiky komentují propojení počasí a přírodní doby nebo přírodních jevů jako třeba: Březen – za kamna vlezem, duben – ještě tam budem nebo Na svatého Jiří vylézají hadi, štíři. Za zmínku stojí i pranostiky, ve kterých je uloženo dlouhodobé pozorování přírody, např. Únor bílý pole sílí, Medardova kápě čtyřicet dnů kape nebo Svatá Lucie noci upije a dne nepřidá.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
