Proč má čeština i/y

Sama za sebe musím hned na začátku říci, že dvojí psaní hlásky „i“ rozhodně nezavrhuji, i když se na první pohled může zdát, že v současné češtině už nemá toto rozlišení žádné opodstatnění. První zdání ale může klamat. Jednak existují důvody historické a jednak výslovnostní, přestože v tomto ohledu se ani odborná literatura neshoduje.

Jak se do češtiny dvojí i/y dostalo?

V obou případech se jedná o původní staročeské samohlásky, které se do češtiny dostaly z praslovanštiny, což byl slovanský prajazyk, a v pozdější době se pak do češtiny dostávaly přejímkami z cizích jazyků, anebo byly důsledkem hláskových změn. Pro nás je ale podstatné, že výslovnost měkkého „i“ byla zcela odlišná od výslovnosti tvrdého „y“. Obě samohlásky se vyslovovaly různě, a proto se také různě psaly.

Při artikulaci samohlásky měkké „i“ se špička jazyka zvedala vzhůru a směrem vpřed – k předním zubům, rty byly nezaokrouhlené, čelistní úhel byl velmi malý – říkáme, že se jednalo o zavřenou hlásku. Laicky řečeno otvor mezi rty byl velmi malý a rty se zaostřovaly do úsměvu. Podobně artikulujeme hlásku „i“ ještě dnes, lze předpokládat, že čelistní úhel je snad jen o něco větší.

Artikulace samohlásky tvrdé „y“ se v dnešní spisovné výslovnosti nevyskytuje, nicméně dochovala se do určité míry v některých okrajových nářečích jihočeských a východomoravských, v nichž se rozlišená výslovnost obou hlásek udržovala až do nové doby. O výslovnosti původního tvrdého „y“ nás také poučuje Jan Hus, který v roce 1406 píše, že se pokládá špička jazyka za spodní zuby a jazyk se uprostřed obloukovitě zvedne.

Naši předci uplatňovali rozdílnou výslovnost obou „i“ všude ve slově, tzn. i na jeho konci. Z toho vyplývá, že také u shody podmětu s přísudkem v množném čísle byla jiná výslovnost u podmětu ženského rodu a jiná u podmětu mužského životného.

Odkdy vyslovujeme jen jedno „i“?

K jednomu „i“ ve výslovnosti dospěla čeština v 15. století. Ve skutečnosti to ale není tak jednoznačné. To, že nejsme schopni sluchem rozlišit dvojí výslovnost, ještě neznamená, že vyslovujeme všechna „i“, a tím myslím po všech hláskách, stejně. Záleží totiž na hláskovém okolí, jak bude výsledná artikulace vypadat.

To souvisí ještě s další záležitostí – čeština měla kdysi mnohem více měkkých hlásek, než má dnes – mnoho jich však v průběhu jejího vývoje zaniklo. Přesto v původně měkkém hláskovém okolí můžeme dnes najít zavřenější výslovnost „i“, než je tomu u hláskového okolí původně tvrdého. Protože se do výslovnosti promítají ještě regionální a individuální rozdíly, lze jen těžko dělat zobecňující závěry. Každopádně dvojí psaní „i/y“ má své historické opodstatnění a ve svém důsledku mnohdy odlišuje slova s různým významem, která se kdysi různě i vyslovovala, ale dnes už jsou běžní uživatelé schopni zaregistrovat jen jejich odlišný pravopis.