Řemesla na západě Čech: kamnářství

Kamnářství je vědecky doložené už ze začátku našeho letopočtu. "Například už v Pompejích byla nalezena velmi sofistikovaná topidla", říká Vít Pešek, člen rady Cechu kamnářů České republiky:

"To znamená, že Římané s touto technologií pracovali už dávno před naším letopočtem. Ale kdybychom se na to podívali ještě z většího nadhledu, tak se dá říct, že kamnářství je po prostitutkách, keramicích, třetí nejstarší řemeslo. Po rozpadu Římské říše Evropa upadlo do doby temna, jak morální, tak technologické, a pak se to řemeslo začalo objevovat někdy až v 6., 7. století v horských klášterech, kde si mniši dělali nejen pivo, ale i teplo. Postupně se to z těch hor dostávalo na panovnická sídla. Až tak v 16. století už byla ta kamnařina známá a ubírala se mnoha různými směry, jak designovými, tak funkčními", vysvětluje odborník na kamnařinu Vít Pešek, který je nejen členem cechu kamnářů, ale také soudním znalcem v oboru individuální kamnařiny, autorem tří učebnic pro kamnáře a vyučujícím oboru kamnář na Střední škole v Horní Bříze.

K zásadnímu technologickému přelomu v kamnařině došlo podle něj ve druhé polovině minulého století. "V roce 1950, 1960, kdy u nás za socialismu jsme měli naftu ze Sovětského svazu, ale na západ od nás, tam byla energetická krize a přišla první velká vlna hledání obnovitelných zdrojů, tedy spalování dřeva. Kamnařina tehdy získala jakýsi nový náboj a na této vlně se vezeme dodneška. Takže kamnařina se dneska s sebou nese jak odkazy, a to řemeslný, materiálový, tak i funkční, z té pravěké minulosti s tím, že technologicky jsme udělali, dá se říct, několik generačních kroků, takže spalujeme dřevo téměř bez zatížení životního prostředí."

Václav Reš pracuje jako učitel odborného výcviku oboru kamnář na Střední škole v Horní Bříze. 60letý pedagog se původně vyučil zedníkem, obkladačem a ke kamnařině se dostal až teprve před pár lety.

"Začalo se tady před šesti lety vyučovat kamnářství a abych mohl učit žáky, tak jsem se musel přihlásit na kamnářství a vyučit se kamnářem."

Co potřebuje kamnář za nářadí, aby mohl své řemeslo vykonávat?

Kamnář potřebuje především vodováhu, lžíci, špachtle, kamnářské kladivo, řezačku na řezání šamotu, která musí být velká, vodou chlazená, dále potřebuje také nějaká hladítka.

Takže trochu to nářadí koresponduje se zednickým náčiním?

Ano, se zednickým náčiním a také si kamnář musí právě připravit různé ty mazačky, špachtličky, aby se dostal do spár, různých koutů.

Říkal jste také speciální kamnářské kladívko, jak se liší od klasického kladiva?

Samozřejmě, musí mít kamnářské kladívko, které je špičaté, má hrot, když si potřebuje kamnář udělat takzvaný čistící prostor, když si potřebuje v kachli něco vyklepat.

Hlavním materiálem pro kachlová kamna jsou kachle, ty ale nejsou vždycky udělané přesně tak, aby bylo možné je skládat jen jako stavebnici, musí se ořezávat?

No samozřejmě. Ty kachle se nejdříve roztřídí podle velikosti i podle barvy, a potom, když nějaká nesedí, vezme se brousek a musí se přibrousit. Brousí se po hraně, šikmo od glazury dolů, aby se glazura neodštípala, a aby to bylo rovné a ten milimetr pěkně ubývá, protože kachle je měkká, tak to jde pěkně obrousit. A kachle se také samozřejmě řežou na vodní pile.

Stojíme tu před krásným kachlovým sporákem. Jak se postupuje při jeho výrobě?

Postupuje se tak, že přijdeme k zákazníkovi, s ním se domluvíme, kam chce sporák vůbec postavit a jak ho chce nastavit. Nastavuje se podle počtu osob, jedna až osm osob, podle toho je také udělaná plotna. A při stavbě se vychází z plotny a trouby. Musí se umístit plotna, podle toho se pak zaměří podstavec, který se vyzdí ze šamotu a na něj se postaví kachlová spodní římsa. Ta musí sedět na milimetr, jinak by se nám nepodařilo dát kamna dohromady. Na římsu se pak postaví první řada kachlů, zahází se hlínou, mezi žebry se vyklínkuje, stáhne se to a pak se založí první řada topeniště. Tak se postupuje až nahoru.

Učňovská dílna oboru kamnář v Horní Bříze|foto: Monika Zettlová

Jak dlouho trvá postavit taková kachlová kamna?

Dělá se jedna řada kachlů denně. Udělá se jedna řada kachlů a pak se hned musí dělat topeniště, protože, kdybychom neudělali zároveň topeniště, tak bychom tam pak už nedosáhli. Takže se to musí dělat postupně, jedna řada kachlů a jedna řada topeniště, pak druhá řada kachlů a zase musíme stavět topeniště s tahy v celých kamnech, je to tak týden práce.

To vůbec není jednoduché?

Ne, to není jednoduchý, to se všechno musí spočítat. Nejdříve se musí spočítat místnost, kdy vím, že přibližně metr čtvereční mi dá jednu kilowattu, potřebuji tři kilowatty, tak musím mít tři metry čtvereční pláště. Podle toho musím naprogramovat kamna, aby ta kamna hřála. Aby potom nepřišel zákazník a neřekl, ty jsi mi tady postavil pěkný kamna, ale je tady zima. Takže ten kamnář si to musí spočítat, aby to ten prostor vyhřálo. Kdyby měl například moc tahů, tak by mu nehořel komín a netáhly by mu ani kamna, takže všechno si musí spočítat.

A jak je to finančně náročné, nechat si postavit taková kachlová kamna?

Finančně je to hodně náročné! Například jen tyhle kamna, který tady máme, tak to dělá tak 70 tisíc korun, samozřejmě jen materiál, bez práce.

Jedinou školou na západě Čech, kde je dnes možné vyučit se kamnářem, je Střední škola v Horní Bříze u Plzně. Tříletý obor kamnář tu zavedli v roce 2005, jak potvrzuje ředitel školy Karel Suda: "Byla to reakce na iniciativu Cechu kamnářů České republiky, ale také proto, že tady vidíme vazbu na předválečnou výrobu hornobřízských kachlových kamen. Je to návaznost na historii Západočeských keramických závodů. Ročně přijímáme tak osm až deset žáků k dennímu studiu, ale protože také pořádáme celoživotní vzdělávání, rekvalifikační kurzy, tak do těchto kurzů se nám ročně hlásí 38 až 40 uchazečů."

V roce 2008 škola otevřela i čtyřletý maturitní obor kamnář, který se zabývá nejen stavbou kamen, ale i jejich vizualizací. Některých učňů z třetího ročníku jsem se ptala, proč se pro profesi kamnáře rozhodli?

"Já jsem Radek Peterka z Plzně. Je to zajímavý obor a kvůli tomu, že můj otec má firmu, tak jsem se snažil toho trochu držet a snažil jsem se pokračovat v tom řemeslu, které začal už vlastně mého otce táta."

"Já jsem Lukáš Motejl, jsem z Jičína z východních Čech a k tomuto oboru jsem se dostal čistě náhodou, po doporučení mého dědy a když jsem se o to trochu začal zajímat, tak mě to zaujalo a jsem tady."

A výjimkou nejsou ani dívky kamnářky, jako například Michaela z obce Hluboká na Domažlicku:

Učňové oboru kamnář ve Střední škole Horní Bříza|foto: Monika Zettlová

"Já jsem nejdřív vůbec nepřemýšlela o tomhle oboru, ale potom mě k tomu přivedli mamka s taťkou, tak jsem to zkusila a vyšlo to. My jsme řešili, jestli bych nešla třeba na keramiku, ale já jsem říkala, že keramika by mě tolik nebavila, a tak jsme zkusili tu kamnařinu, že je to trochu zase něco jinýho."

A právě díky těmto mladým lidem, zatím kamnářskému řemeslu vymření rozhodně nehrozí. Navíc pokud se i my zamyslí nad tím, jak a čím vytápíme svůj domov, možná, že kachlová kamna ještě čeká velká budoucnost.