Řemesla na západě Čech: řezbářství

Proměnit kus dřeva v umělecké dílo uměli od nepaměti řezbáři. Skuteční mistři dokázali a dokážou vdechnout svým výtvorům i život. Dřevěné postavy k nám pak pomocí výrazu ve tváři mlčky promlouvají. Velmi snadno poznáme, že socha světce v kostele nás varuje před hříchy nebo že s mrzutým loutkovým králem nebude žádná legrace. Vítejte ve světě dřevěné krásy.

„Řezbářství je obor umělecko-řemeslný, který se rozvíjí spíše až od konce středověku. Pokud se budeme věnovat sochařství jako takovému, v předchozích obdobích se využívaly jiné materiály než dřevo. Nejvýznamnějším obdobím pro rozvoj řezbářství je doba 17. a 18. století, tedy doba baroka. V té době se vyráběly sochy a vybavení především pro církevní interiéry,“ přibližuje historii řezbářství Jan Mergl z Národopisného muzea v Plzni.

A Jan Mergl ještě dodává: „K úpadku řezbářství dochází od 19. století, kdy začíná průmyslová výroba nábytku, ke kterému vyráběli řezbáři především doplňky. Od té doby hovoříme spíše o malých řezbářských dílnách, které vyráběly například štítky pod paroží a podobně.“

Řezbářskou dílnu má už přes 20 let na Šumavě pan Karel Tittl. Před několika lety se z Horské Kvildy přestěhoval do Velhartic. Mimo jiné je spoluautorem sušického mechanického betlému, betlému pro Svatého otce a vyřezal betlém velhartický.

Karel Tittl přiznává, že dřevo má rád od dětství:

„Řezbařina mě přitahovala odmalička. My jsme měli chatu za Plzní, protože jsem původem z Plzně. A tam byly všechny borovice oloupané. Protože jsem měl pořád v ruce nožík. A když běžel v kinech Vinnetou, tak jsem dělal pro všechny kamarády amulety z kůry. A když jsem přišel domů bílý, tak máma věděla hned, že jsem pořezaný. Pak jsem se vyučil lesníkem a pracoval dvacet let v lese. Až po revoluci jsem ten svůj koníček, tedy řezbařinu, začal dělat profesionálně. Hodně to tedy zpočátku bolelo a hodně jsem se učil. Ale dělám tu práci rád.“
Jsme v řezbářské dílně, a proto bychom měli nejprve představit nástroje. Co všechno k práci potřebujete?

„Vždy ráno si musím hoblovkou nahoblovat dvě tři prkna. Potom z toho celý den různými dláty s různými profily řežu to, co je potřeba.“

Určitě potřebujete také nějaké stroje…


„Samozřejmě, řezbařina bez elektřiny by dneska nešla dělat. Obdivuji ty staré řezbáře, kteří si vzali hoblík, prkno a hladce ho ohoblovali. Dnes je doba mnohem rychlejší, takže bez elektřiny bychom toho příliš neudělali. Takže se musí dřevo samozřejmě nejprve rozřezat na cirkulárce, usušit, ohoblovat. Potom se dřevo maluje ten žádaný výtvor a teprve potom přichází na řadu ruční nástroje, především dláta.“

Aby mohlo vzniknout nějaké pěkné dílo, je zapotřebí dřevo. Jaké je pro řezbáře nejvhodnější?

„Řezbářské dřevo je lípa. Nemá totiž tvrdý a měkký, tedy zimní a letní letokruh, a proto to nepřeskakuje. Ale řezat jde prakticky do všeho. Akorát do tvrdého dřeva se musí nabrousit úplný jiný úhel. Pokud by řezbář dělal obě dřeviny, musel by mít jednou tolik dlát. Jedna nabroušená na měkké dřevo a druhá na tvrdé. Nedávno jsem dělal řezbu do dubu a hodně jsem se u toho natrápil. Dvě dláta jsem musel přebrousit. Víc už jsem si jich ale pak ničit nechtěl.“

Jaká pozice je pro řezbáře nejlepší?

„Vsedě. Velkou sochu ale děláte vestoje nebo v polokleče. Znám řezbáře, kteří maj tzv. klekačky. To je dobré, protože si tak netrápí záda. Ale kdy dělam motorovou pilou, tak u toho stojím.“

Motorovou pilou? To přece není žádná jemná práce?

„Tak já jsem dělal 20 let v lesnictví a když je nějaká taková zakázka, tak se na tu motorovou pilu úplně třesu. Dělají se velké plastiky nebo houslové klíče, v nadživotní velikosti. Na přání zákazníka. Je to líbivé, protože už ty trpaslíky umělé nikdo nechce.“

Na čem právě pracujete?

„Toto období před létem mám strašně rád. Je klid. Dělám moderní plastiku, plastické hodiny. Jsou to takové dřevěné propletence. Každý zákazník má originál. Zatím jsem neudělal nikdy dvoje stejné. Možná podobné, ale nikdy stejné. Toto období ale brzy skončí. Jakmile začnou prázdniny, budu muset začít s betlémy, protože jsem vlastně betlémář.


Co dalšího pod vašima rukama vzniká?

Karel Tittl: „Vzniká spoustu figur. Dělám rád práci na zakázku, kdy mě někdo osloví a přinese nějakého světce. Úplně nejraději jsem, když je to nějaký světec, kterého jsem ještě nikdy nedělal. To je vždy taková výzva. Teď tu máme rozdělanou skočickou madonu. Skočice jsou kousek od Přeštic. Ta madona je 114 cm vysoká a je to basreliéf. To znamená, že ta socha nemá záda.

Řezbář Karel Tittl betlémář|foto:Lukáš Milota, Český rozhlas

Pokud bychom se rozjeli po západních Čechách, kde všude můžeme vidět vaše díla, vaše sochy?

„To nedokážu říct. Zrovna kdybychom jeli do těch Skočic, tak v nedalekých Přešticích je Divotvůrkyně přeštická. Je v tom nádherném přeštickém kostele ve výklenku. V Plzni mám spoustu soch. Také mám například dobrý pocit z beltému, který jsem dělal do Mostu do toho kostela, který posouvali před lety na kolech kvůli těžbě uhlí. Jinak těch betlémů a soch je moc, to bychom povídali dlouho, kdybychom měli říct, kde všude jsou.“

Díky šikovným západočeským řezbářům můžeme obdivovat nejen betlémy nebo sochy světců, ale také loutky, jak potvrzuje Markéta Formanová z Muzea loutek v Plzni.

„Řezbáři vyráběli loutky a byli pro to úplně bytostně důležití. Protože loutka má nějaký charakter. A ten vytvářel právě řezbář. Někdy na návrh nějakého výtvarníka, jindy na svůj vlastní návrh. Loutky řezali opravdu jen ti největší mistři řezbáři.

Logo|foto:Český rozhlas

A Markéta Formanová ještě dodává, že loutkovými velvyslanci naší země v celém světě jsou bezesporu Spejbl a Hurvínek : „Právě loutky Hurvínka a Spejbla jsou spojeny s rodem loutkářů a řezbářů Noskových, který pocházel z Plzně a ve kterém bylo několik členů, kteří se zapsali do historie světového loutkářství. Spejbl vznikl v roce 1919 a Hurvínek v roce 1926.“

Řezbářství se mohou zájemci přiučit např. v Oselcích na jižním Plzeňsku v rámci čtyřletého maturitního oboru Uměleckořemeslné zpracování dřeva. A proto není pochyb, že s mistry dřevěné krásy se budeme setkávat i nadále.