Řemesla na západě Čech: sklářství

24. červenec 2012

Zkuste si představit dnešní svět bez skla. Jaký by asi byl náš život bez oken, brýlí, skleniček, zrcadel nebo bižuterie? Sklo je všude kolem nás. Existuje už tisíce let a také v českých zemích má jeho výroba dlouhou tradici. Vítejte ve skleněném světě.

Teorií o vzniku skla je více. Podle některých zdrojů ho objevili v polovině 3. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii. Podle jiných autorů je sklo ještě starší. Dnes ho známe jako hmotu, která vzniká tavením sklářských písků a mnoha dalších látek. A to většinou při teplotě přes 14 set stupňů Celsia.

První skleněné perličky přinesli na naše území už 2 tisíce let před Kristem obchodníci z Blízkého východu. Později sklo tavili a zpracovávali Keltové. První písemná zmínka o českém skle je z roku 1162. V příhraničních lesích pak vznikaly první sklárny. Hutě totiž potřebovaly dostatek dřeva na roztápění pecí. Desítky skláren také v Krušnohoří, Českém lese nebo na Šumavě pak po celá staletí dodávaly světu okenní tabulky, rubínové sklo, zrcadla nebo broušený křišťál.

Sklářská pec

„Ke světové proslulosti českého skla přispěly významně právě šumavské sklárny. Jejich počátky sahají hluboko do středověku. Sklenářova Lhota u Vimperku zmiňovaná k roku 1359 je považována za nejstarší známou sklárnu v Čechách. Skleněné poháry a skleněné korálky k růžencům se ze Šumavy do okolních zemí vyvážely už od 16. století. Uměleckého vrcholu šumavské sklo dosáhlo na přelomu 19. a 20. století díky produkci skláren ve Vimperku, Lenoře, Anníně a Klášterském Mlýně u Rejštejna. Právě secesní sklo Lötz z Klášterského Mlýna patří dodnes k chloubě světových sbírek uměleckého skla,“ konstatuje historik Vladimír Horpeniak.

Ve 20. století se začaly prosazovat severočeské pece. Definitivní tečkou pro hutě v Českém lese i na Šumavě pak byly války a poválečný odsun. V roce 1996 vyhasla poslední šumavská sklárna v Lenoře. Tradici připomínají dnes už jen menší sklářské firmy, řemeslníci, stále ještě brusírna v Anníně nebo sklářští výtvarníci.

Na slavné šumavské skláře navázala před lety i Vladěna Tesařová. Sklářská výtvarnice tvoří část roku v Dobré Vodě na Šumavě. Sklo sama nevyrábí, vyniká ale skleněnými sochami a plastikami, které tvoří ve svých dílnách a pecích. Že pracuje se sklem prý není náhoda.

„Nesměla jsem být přijatá na sochařinu do Hořic, třebaže jsem udělala zkoušky. Tenkrát tam byl ještě pan profesor Kolomazník a říkal rodičům: byla druhá nejlepší, ale nemůžu ji přijmout. Prostě jsem nebyla doporučená. Tenkrát to tak bývalo. A takhle jsem se dostala ke sklu, ačkoliv jsem ho nikdy dělat nechtěla. Chtěla jsem být sochařkou v kameni a nakonec dělám sklo. A já jsem tomu ráda, že ho můžu dělat. To jsou takové cesty Boží. Sklo mě provází životem hodně dlouho. Už 40 let.“ vypráví Tesařová, která se učila brusičkou ve Světlé nad Sázavou a později studovala na sklářské uměleckoprůmyslové škole v Železném Brodě.

Skleněný oltář v kostele sv. Vintíře

Jsme v Dobré Vodě u Hartmanic a tak se jdeme podívat přímo do dílny. „Teď jsme v místnostech, kde je pec a sklad materiálu. Tady v té chodbě se odlévá, protože to je nejšpinavější práce. Tam v té velké místnosti modeluju. Jde tam hodně slunce. Ale je tady binec,“ omlouvá se. Vzápětí upozorňuje, že u ní žádné sklářské píšťaly, výheň a foukání skla neuvidíme. Její práce je jiná. „Nejprve udělám hliněný model, který ponořím do sádry a vytvořím sádrovou formu. Tu hlínu pak vydlabu, ten model zničím. Vznikne sádrová forma, která se pak v peci musí vypálit, vysušit, vyretušovat a zacelit praskliny. Teprve potom se do té formy naskládá sklovina, kterou kupuji v podobě dlouhých tyčí. Jsou to polotovary,“ popisuje výrobní postup Vladěna Tesařová a ukazuje na velké hranaté zařízení: „V této peci s vnitřním obsahem jeden kubík se pak ta sklovina v sádrové formě zahřívá na 850 stupňů Celsia. Je to kompoziční sklovina, která obsahuje olovo a je tak lehce tavitelná. To teče jako mléko. Když se přetaví, zhruba čtrnáct dnů až tři týdny se pak sklo chladí.“

V současné době šumavská sklářka odlévá oltářní retabulum Nanebevzetí Panny Marie do arciděkanského kostela v Domažlicích. Dílo má být hotové do konce roku. „Tady na těch zdech to vidíte rozkreslené. Postupně odlévám jednotlivé sochy. Je to asi pět metrů vysoké a tři a půl metru široké. Já jsem šťastná, když dostanu práci pro kostel. Považuji to za nejsmysluplnější,“ rozzáří se Tesařová. Když se pokouším zdvihnout jednu z hotových soch, mám co dělat. „Ta je menší, ta má 120 kilo,“ vypráví sklářka a vysvětluje, jak se sochami manipuluje: „Hlavně mi pomáhá manžel. Když brousím, přenášíme sochy před dům. Lopotíme se tu s tím a vždycky se u toho strašně hádáme,“ usmívá se. „Někdy požádám o pomoc i kolemjdoucí turisty. S instalací mi pak pomáhají synové.“

Dozvídám se, že odlitím soch práce nekončí a že následuje broušení diamantovými nebo karborundovými kotouči a pak ještě leštění s kotouči gumovými.

Vladěna Tesařová - sklářská výtvarnice

„Je to taková piplačka. Hodiny a hodiny, kdy je člověk ohnutý a zahalený, aby nepolykal ten prach a nemusel poslouchat řev brusky a neriskoval oči. Přes pusu mám mokrou plenu, na očích takové strašné brýle, které mi kdysi někdo dal a na uších sluchátka. Opravdu jsem pak holka k pomilování.“ směje se Tesařová.

Byť má jen malou dílnu, považuje se za pokračovatele sklářské tradice na Šumavě. „Nejsem sama samozřejmě, ještě nás tady pár je. Ale je to kontinuita. Ono je jedno, jestli ti chlapi stáli na „verkštatu“ a byli u té otevřené pánve nebo jestli my to děláme takhle. Prostě to je těžká práce s krásným materiálem a já a další kolegové, kteří u toho zůstali, my všichni jsme dneska posledním článkem toho řetězu.“

Vladěna Tesařová má druhou dílnu na Zbraslavi, odkud před 20 lety na Šumavu přišla. Vystavovala po celém světě a vytvořila velké plastiky pro pražské banky. Odlila také unikátní skleněný oltář pro kostel v Dobré Vodě u Hartmanic nebo skleněnou sochu sv. Jana Nepomuckého na mostě v Čepicích u Sušice. O svých výrobcích ale mluvit nechce. „Já o tom nerada mluvím. Já si pak připadám jako slepice, která chodí kolem svého vejce a kdáká kolem toho. Já to nesnáším.“ omlouvá se. Podle Vladěny Tesařové není důležité kdo sochu světce nebo oltář vyrobil, ale jaký příběh vyprávějí. Z něj bychom se pak měli inspirovat a hledat směr a vzor pro náš vlastní život.

Tavit, čeřit, chladit, foukat a jinak zpracovávat sklo se už 140 let učí žáci na Střední průmyslové škole sklářské a keramické v Karlových Varech. Škola spolupracuje s tradiční sklárnou Moser: “Jsou to všechno učňovské obory. To znamená, že výuka probíhá týden a další týden je praxe. Žáci se tak, připravují na svoje zaměstnání. A to za pomoci mistrů, kteří jim předávají svůj um, který během let získali,“ říká učitelka Lenka Herzogová s tím, že bohužel většina žáků nakonec u profese nezůstane.

02604168_0.jpeg

Můžeme jen doufat, že se to změní. Život bez skla si totiž zatím nedokážeme představit.

autor: lum
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.