Sacharin vzali odborníci na milost. Míval ale namále

Chemickou výrobu sacharinu objevil už v roce 1879 chemik Constantin Fahlberg, který na univerzitě Johna Hopkinse experimentoval s chemikáliemi na bázi černouhelného dehtu. Údajně si jednoho večera náhodně všiml sladkosti na svých rukou, kterou si dal do souvislosti s látkou, se kterou během dne pracoval. Ukázalo se, že jde o látku, která je asi 200 až 700krát sladší než řepný cukr neboli sacharóza.

Od objevu k bohatství

V roce 1884 si Fahlberg podal žádost o patenty na výrobu sacharinu v několika zemích. Už v roce 1886 ho začal vyrábět v továrně na předměstí německého Magdeburku. Výroba sacharinu byla poměrně levná a technologicky nenáročná, takže se sladidlo postupně šířilo a jeho vynálezce díky tomu bohatl.

Jak si osladit válečnou bídu? No přece sacharinem!

Zlatým dolem se ale výroba sacharinu stala během první světové války, kdy nedostatek potravin vyhnal cenu potravin do výše. Umělé sladidlo se tak stalo lacinou náhražkou cukru po celém světě. Tehdy se bílým pilulkám na našem území říkalo „cukerín“ a jako nedostatkové zboží se pašovaly přes hory ze soudního Německa.

Sacharinem ke zdraví…?

Další zlatý věk pro sacharin znamenala 60. léta 20. století, kdy se lidstvo přesytilo dostatku po 2. světové válce. Bohatou část světa místo hladu začala sužovat obezita, cukrovka a další civilizační choroby, které vyplývaly z nadbytku jídla a jeho vysoké kalorické hodnoty. Sacharin ale na rozdíl od přírodních cukrů lidskému tělu žádnou energii nedodává, a toho šikovně využil potravinářský průmysl. Do módy přicházely různé diety a výrobci limonád i dalších sladkostí začali ve velkém nahrazovat cukr sacharinem. Nikoliv už jako náhražkou cukru pro chudé, ale jako „zdravou“ alternativou pro ty, kteří dbají o štíhlou linii.

… nebo sacharinem k rakovině?

Zdravá image sacharinu silně utrpěla v 70. letech, kdy toxikologické studie nalezly u pokusných zvířat, která konzumovala vysoké dávky umělého sladidla, zvýšený výskyt rakoviny močového měchýře. Fanoušci zdravého životního stylu se začali od sacharinu odklánět. Kanada dokonce v roce 1977 sacharin v potravinách zakázala. Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny (IARC) v roce 1980 vyhodnotila důkazy z pokusů na zvířatech jako dostatečné a zařadila sacharin mezi možné karcinogeny do skupiny 2B.

Rakovina? Ano, ale ne pro člověka …

Následně se intenzivně studovalo, jakým mechanismem sacharin vyvolává rakovinu u pokusných zvířat. Lékaři také vyhodnocovali, jestli se i u lidí konzumujících sacharin projeví vyšší výskyt rakoviny. V roce 1999 se IARC vrátila k hodnocení rakovinotvornosti sacharinu.

Výsledky studií vlivu na lidské zdraví neprokázaly zvýšený výskyt rakoviny. A protože se ukázalo, že mechanismus vzniku nádoru močového měchýře u pokusných zvířat vystavených sodné soli sacharinu není relevantní pro člověka, byl sacharin vyřazen ze seznamu karcinogenů. V roce 2000 pak americký Národní toxikologický program (US NTP) sacharin vyřadil ze seznamu podezřelých karcinogenů. A také Kanada zrušila zákaz používání sacharinu v potravinách.

Návrat do průmyslových potravin a kosmetiky

Očištění sacharinu od podezření z karcinogenity uvítal jak potravinářský, tak kosmetický průmysl. Dnes se s ním setkáme například v pečivu, ovocných nápojích, limonádách, cukrovinkách, ale i v zubních pastách nebo ústních vodách. V Evropské unii jsou sacharin a jeho soli schválenými potravinářskými aditivy („éčky“) a na obalech potravin je naleznete pod kódem E 954.

Sacharin a zdraví našeho střeva

Aktuálně lékaři, mikrobiologové a chemici intenzivně studují složité a komplexní vztahy mezi naším zdravím, složením potravin, které jíme, a prospěšnými mikroorganismy, které žijí v našem trávicím traktu. V posledních letech bylo zveřejněno několik studií, které naznačují, že by umělá sladidla bez kalorické hodnoty (jako právě sacharin) mohla negativně ovlivňovat buď vlastnosti buněk našeho zažívacího traktu, nebo bakterií, které v něm žijí, tzv. biomu. Zda budou tato zjištění počátkem dalšího zvratu v pohledu na sacharin, to se ukáže teprve v budoucnosti.