Sběratel starých pohlednic: Ty psané z fronty 1. sv. války mě hodně oslovují

20. listopad 2025

Martin Beneš se zaměřuje na sbírání pohlednic s motivem Starého Plzence. Jeho koníček vyústil ve vydání knihy Starý Plzenec na historických pohlednicích.

K sbírání pohlednic Martina Beneše přivedl jeho dědeček. „Jednou jsme si spolu prohlíželi jeho pohlednicové album. A na řadu přišel Starý Plzenec. Fascinovalo mě, jak město, ve kterém jsem vyrůstal, vypadalo před 100 lety. Říkal jsem si, kolik takových pohlednic ještě je?“ vzpomíná sběratel, který nyní vlastní stovky pohlednic s obrázky a fotografiemi svého rodného města.

Nejstarší pohlednice Starého Plzence, kterou se mu podařilo získat, je z roku 1898. Za nejsilnější považuje ty, které v letech 1914 až 1918 poslali vojáci z fronty. „Psali například, že se jim dobře daří a že se těší domů. Za každou pohlednicí se skrývá příběh. Mám i pohlednici z roku 1916, voják, už si nevybavím jeho jméno, byl v Plzenci. Popisoval Radyni, náměstí, jak se mu tam líbí, a také že se těší domů.“

Sběratelství Martina Beneše dovedlo k vydání knihy Starý Plzenec na historických pohlednicích. „Nabízí více než 150 pohledů, které ukazují, jaký kdysi Starý Plzenec byl. Na začátku jsou okénkové pohlednice, potom je knížka rozdělena podle jednotlivých míst, jako jsou hrad Radyně, rotunda, centrum města,“ představuje knihu autor.

Nejdražší z historických pohlednic jsou litografie. Za nejkrásnější Beneš považuje pohlednice z 20. let 20. století: „Jsou bohatě zdobené, s různými grafickými prvky, s květinami a podobně. A právě na nich se nacházejí vyobrazení celé řady míst. Z mého pohledu jsou to nejhezčí pohlednice, které vůbec existují,“ líčí nadšený sběratel.

autor: Soňa Vaicenbacherová | zdroj: Český rozhlas Plzeň
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.