Slova bogdál nebo škvrlánek možná neznáte. Komu tyto názvy patří?

Slovo čáp existovalo už ve staročeštině a vedle mužského rodu bylo i v ženském rodě v podobě čěpě s významem volavka. Nejspíš zde hrála roli fyzická podobnost s čápem. Zdrobnělina čiepě, tedy čapátko, pak pojmenovávala jak čapí, tak volavčí mládě. Zajímavé je, že existoval pojem „čapátkové peří“, který ale označoval pouze volavčí pera. Čapátkové peří se nosilo jako vzácná ozdoba, jakýsi chochol například na čepicích.

Čáp patrně pochází z praslovanského čapja, které se v jiných slovanských jazycích dochovalo v podobných podobách, ale zajímavé je, že všude jinde označuje vždycky volavku. Český čáp tedy může být novotvarem dotvořeným v češtině. Ve slovenštině se čáp nazývá bocian, v moravských nářečích je to bohdál, bogdál, bugdal, bogdan nebo bódan, tedy „dárce boha“, čili hojnosti. Význam toho slova vidíme v češtině ve slově bohatý. Čáp je ptákem dobrověstným, vítaným, jeho hnízdo za komínem a mláďata bývaly považovány za magickou záruku štěstí celého domu.

Konipas koně sice nepase, ale něco společného s nimi přece jenom má. Lidé si všímali, že tento drobný pták často pobíhá kolem dobytka a koní, protože tam nachází spoustu hmyzu. Tak vzniklo jeho pojmenování konipas – tedy jakýsi ‚pasák koní‘. Je to tedy pojmenování odvozené od chování ptáka v blízkosti hospodářských zvířat.

Už ve staročeštině se skřivanovi říkalo skřivanec. V nářečích a v ostatních slovanských jazycích má v podstatě stejné pojmenování, ale vývojem natolik pozměněné, že je často k nepoznání, jako například škvrlánek, škobranek, škobruněk, skowronek, škávoronok, žajvoronok, ščévoronok, škorjanec nebo škrlec.