Svůj

r_2100x1400_regiony.png
5. říjen 2010

Většinou si při našich setkáních povídáme o cizích slovech v češtině nebo o nových slovech, se kterými mají mluvčí problémy. Slovo, o kterém budeme mluvit dnes, však není ani cizí, ani nové. Je jím přivlastňovací zájmeno svůj. Myslíte, že existuje v českých zemích někdo, kdo by neuměl používat slovo „svůj“?

0:00
/
0:00

Kupodivu, správné používání přivlastňovacího zájmena svůj / svá / své patří k velmi problematickým jevům české gramatiky. Jak obtížný je to jev, ví dobře každý, kdo se někdy snažil vysvětlit používání zájmena svůj nějakému cizinci. Toto zájmeno totiž vyjadřuje přivlastnění osobě v podmětu věty. Předpokládá se, že mluvčí rozpozná podmět věty. A tady vzniká často problém. Ukážeme si to na příkladu dvou přátel – Pavla a Tomáše – a jejich dvou sklenic piva. Já řeknu větu a vaším úkolem bude určit, o čí sklenici piva právě mluvím. Začínáme: Pavel dopil své pivo a odešel z restaurace.

Řeč je o Pavlově pivu.

Správně, Pavel je podmětem věty a předmět pivo je přivlastňován jemu. Druhá věta: Pavel vyprávěl Tomášovi, že dopil své pivo a odešel z restaurace. Pořád mluvíme o Pavlově pivu.

Přesně tak. Ve vedlejší větě „že dopil své pivo a odešel z restaurace“ je podmětem (činitelem děje) stále stejná osoba – Pavel. Pavel vyprávěl, že on (tedy Pavel) dopil a odešel. Ve vedlejší větě je tedy nevyjádřeným podmětem Pavel. Proto i zde použité zvratné přivlastňovací zájmeno svůj odkazuje k Pavlově pivu. Pojďme ke třetí větě. Pavel přikázal Tomášovi, aby dopil své pivo a vypadl.

Teď ale mluvíme o Tomášově pivu.

Je to tak. Konstrukce „přikázat, aby někdo udělal něco“ naznačuje dva různé činitele děje. Někdo přikazuje a někdo jiný koná. V našem případě, Pavel přikázal, aby Tomáš dopil své pivo. V každé z obou vět souvětí je tedy jiný podmět a činitelem děje ve vedlejší větě je Tomáš. A protože přivlastňovací zájmeno svůj přivlastňuje vždy podmětu, ať už je, nebo není ve větě vyjádřený, mluví se ve větě „Pavel přikázal Tomášovi, aby dopil své pivo“ o Tomášově pivu. A poslední věta k zamyšlení: Pavel přikázal Tomášovi, aby dopil jeho pivo.

Teď mluvíme opět o Pavlově pivu.

Ano. Podmětem vedlejší věty „aby dopil jeho pivo“ je stále Tomáš. Kdyby to bylo Tomášovo pivo, co se má dopít, muselo by se ve větě znovu objevit zvratné zájmeno svůj a věta by byla shodná s předchozím příkladem. Jediné, co odlišuje dvě sklenice piva v našich větách, je tedy použití nebo nepoužití zvratného zájmena svůj.

Obě věty jsou tedy vlastně správné. Můžeme říct „Pavel přikázal Tomášovi, aby dopil svoje pivo“, a stejně tak můžeme říct větu: „Pavel přikázal Tomášovi, aby dopil jeho pivo, protože on sám už třeba nemůže.“ V každém z obou příkladů však mluvíme o úplně jiné sklenici.

Přesně tak. A kdo si nedá pozor při používání přivlastňovacího zájmena svůj, může se svou neznalostí české gramatiky dostat do nezáviděníhodné situace, až vypije někomu jeho pivo, místo aby se staral o to svoje.

Spustit audio
autoři: Vladimír Šťovíček, Růžena Písková