Terorismus

Tak trochu jako hru, ve které nejsme aktivními hráči, sledujeme padání mrakodrapů v Americe, výbuchy vlaků kdesi v Madridu a již téměř každodenní sebevražedné útoky teroristů ve světě. Právě ta každodennost otupuje a u televize už i k velni krvavým zprávám ze světa klidně chroupáme sušenky. Není to sice úplná necitlivost a psycholog v tomto našem chování snadno nachází pokus o vytěsnění problému, snahu nezadat si s nebezpečím ani příliš velkou účastí s obětmi těch tragédií, ale postoj to příliš statečný není, to si nalhat nemůžeme. Nalhat si nemůžeme ani to, že by snad televizní obrazovka nebo reproduktor v rozhlasovém přijímači byly spolehlivými filtry a paravány mezi krví tam a sušenkami zde. Jsme na obou stranách těch zpráv, patříme sem, ale i tam. Jak daleko je New York, Madrid, Jeruzalém? Jak daleko je každý tamní výbuch? Skoro slyšet to je.

Co ale můžeme, co máme v této situaci dělat, ptáme se bezradně sami sebe. Opravdu na to není lehká odpověď. Budeme přísnější na hranicích, budeme hlídat velká lidská shromaždiště, budeme pozornější na letištích. Jak víme, tato opatření fungují účinně pouze omezeně a pokud si teroristická organizace vyhlédne cíl, neexistuje nic, co by jí znemožnilo zaútočit. Šéfové naší zahraniční rozvědky sami říkají "nemáme informace - děj se vůle boží". Problém je však právě v tom, že teroristé mají svého boha jinde a jiného. Svět islámu odmítá západní kulturu a náš způsob života. Zjednodušují a paušalizují náš život, protože ani nám všem se nelíbí konzum a odduševnění našeho světa. Není to ale výlučně náš svět, jenom jsme si usmysleli, že podle nás budou v něm žít všichni lidé.

Logo|foto:Český rozhlas

Ve válce první i druhé bylo jasné, že ohroženy jsou především fabriky a cesty mezi nimi, případně vojsky. Ve válce s terorismem nejsou a nebudou napadány škodovky a nádraží. Nádraží ano, ale ne kvůli nákladním, nýbrž kvůli osobním vlakům. Napadán je totiž všední život a lidé v něm. O systém každodennosti v jiné víře jde. Otázka viny a neviny obětí teroristických atentátů není útočníky zkoumána; nejde o jejich životy. Jde o život západní společnosti, jde, a nebojme se toho pojmenování, o přežití.

Sledujeme-li současnou válku v televizi odtažitě, neděláme nic nebezpečného, ale velmi, velmi nebezpečné by bylo domnívat se, že v této válce nejde o Prahu, Brno, Plzeň, Českou republiku. Hranice zde nehrají roli. Jedinou důležitou hranicí je skutečně pouze hranice mezi územími jednotlivých bohů. Pod obrovskou haldou světových trhavin je lhostejné, že ti byli v minulosti člověkem často a trvale zneužívání. Jde o život. Pokud to bude možné, o společný život. Zdá se proto, že bude nutné hledat spíše dohody schopné duchovní, než politiky s armádami. Zatím nikdo nejedná, ale i světová, tedy i naše diplomacie, má před sebou úplně novou kapitolu.