Ústava

Podle toho, kolikrát jsem na den přesně ve svém životě slavil výročí podepsání první československé ústavy, jsem mladíček. Asi tak třináct let by mi bylo. Oslavy to totiž jsou díky datu přestupné; ústava platila od dvacátého devátého února roku 1920 a stejně jako narozeniny nešťastníků, narozených toho data v přestupných rocích, má i první ústava československého státu takříkajíc smůlu. Zatímco se to ovšem u takto narozených lidí v dobré obrátí, věřím tomu, tak u ústavy ten pech pokračoval. Kdyby ničím jiným, tak tím, jak mladá umřela.

Ústavy máme různé, například flexibilní i rigidní najdete ve slovnících, ale u nás máme ještě různější. Na těch historicky pár let pohabsburské existence jsme jich už schvalovali několik. Ta první platila do hitlerovské okupace a pak ještě tři roky, po komunistickém puči v roce čtyřicet osm začala být nezákonným zákonem ústava totalitní, ústava 9. května, pak také ještě modifikovaná ústava ČSSR v roce šedesát a několik novelizací. U těchto zločineckých zákoníků nepíši ústava s velkým Ú. Zločineckých - tam píši velké Z. Protože v roce 1948 odhlasován byl nikoliv soubor, zakotvující demokracii jako základní charakter zřízení společnosti, nýbrž soubor, zakotvující revoluční vymoženosti dělnické třídy a legalizující obrovskou krádež - znárodnění. Kdyby přece jenom někoho napadlo, že i tuhle ústavu bych měl psát s velkým písmenem na začátku, nechť si připomene všechny politické vraždy, všechny politické kriminály, které ten základní zákon země legalizoval dikcí revoluce.

Kniha

Ústava dnešní, česká, by si, kromě demokratických sloupů, měla z té původní, z roku 1920, ponechat zvláštnost výjimečného připomínání. Ne ve smyslu přestupné připomínky jednou za čtyři roky, ale ve smyslu klidné jistoty existence. Ústava není záminkou k lampiónovým průvodům, ústava není holka na mejdan. Zvláštní postavení má tento zákon, protože nejlépe je naplňován tak a tím, že o něm ani nevíme. Že působí, je tady, můžeme se na něho spolehnout. Ústavní soudci se na mě možná budou na první poslech zlobit, ale na druhý už možná ne, kdyby se mi podařilo dobře jim vysvětlit, proč nechci, aby pracovali, proč chci, aby měli co nejméně souzení. Ústava má být přirozenou podlahou pro bezpečnou chůzi lidí. Neoslavovat jak posvátnou krávu, ctít jako svátost práva člověka.

Tu z února, osmdesát čtyři roky starou dámu, připomeňme ovšem dobře. Také proto, jakým způsobem jí v jiném únoru, když jí bylo dvacet osm let, vzali právo. Principy té paní přežily a platí. V pohabsburském Československu byla krásným zjevením, v posttotalitní České republice jsou její zkušené vrásky další zárukou bezpečného pohybu člověka. Není třeba slavit, ale neměli bychom zapomínat na její vzácnost.

Kniha